Cestování s rodiči - část čtvrtá: Sihanoukville a okolí

Předposlední část lednového cestování po Thajsku a Kambodži. Opět psáno mojí maminkou a  převzato z jejího blogu Cesty.

Enjoy it! :)

24. 1. 2011 - pondělí: Na motorky!
Jezdit na motorce je jistě skvělé. V patnácti, dvaceti, pětadvaceti letech si ji zkusit řídit má jistě své kouzlo, patří to k tomuto věku. Ale sednou na ni poprvé v 56ti letech coby řidič, to chce kus odvahy a velké pozůstatky klukovské duše.

Dušánkův děs  očích smíšený se suverénním vystupováním při první jízdě na motorce v 56 letech :)

Náš táta měl to ráno takový lehký děs v očích smíšený se suverénním vystupováním. Motorky půjčovali hned před naším hotelem, my s Liduškou jsme se jaly prašnou cestu vzhůru do kopce stoupat po svých. Svými pohledy jsme Dušánka zjevně znervózňovaly... Jirka nás po chvíli naložil obě dvě na jeho motorku a vyfrčel s námi na hlavní cestu. Tam jsme se otočili a koukali vstříc našemu papá. Táta ála Bud Spencer vysupěl do kopce, motorka jela pomalu, ale bez kymácení, jen s lehce propadlými pneumatikami. Dál už jsem jela s ním, Liduška se sice nabízela, že pojede ona, ať si užiji synáčka, ale přece nemůžeme obětovat lékařku výpravy!

Tak jedu já, zpočátku se třesu tak, že kvůli tomu málem spadneme, ale posléze se uklidňuji i já i řidič a supíme si to za ujíždějícím Jirkou. Míříme objevovat hezčí pláže. Docela brzy objevujeme krásnou, s bílým pískem, pustou, ale rozhodujeme se, že je brzy a že vlastně chceme  nejen válet se na pláži,  ale hlavně  poznávat okolí. Pláž je to však ukázková, jak z reklamních letáků - jemný, zářící písek, modrozelené moře, palmy, klid...

Jedna z krásnějších plážích v městečku Sihanoukville

Dvě betonové znamení z čínského zvěrokruhu prase a pes

Pokračujeme a mně se začíná pomalu ale jistě jízda líbit. Větrovky, které jsme si nakonec nevzali, opravdu nejsou třeba. Je teplo, vítr nám čechrá vlasy bez přileb. Tedy přilby mají jen řidiči, my s Liduškou ne. Vyjíždíme ke chrámu, nově stavěnému, jsou zde četné sochy ve znamení zvěrokruhu - opice, tygr, zajíc... Oblé betonové potvůrky.

"Restaurace" na pobřeží a houpací sítě -
- místo pro oběd "ala" nemá to chybičku:)

Oběd máme opravdu romantický - v chatce na kůlech u moře, zatímco nám připravují kuře, tak se koupeme, houpeme v sítích, pak jíme ležíce na zemi na rohožích. Porce je obrovská, sytíme své hladové žaludky, chybka trochu je, že nám to kuře nasekali do rýže i s kostmi. A masa to kuře moc nemělo... Ale pohodovou náladu nám to zkazit nemůže, pivo dopíjíme v houpacích sítích.

Relax s v houpacích sítích po největším obědě, jaký jsem kdy na talíři dostal :)

Národní park kousek od města Sihanoukville -
- mangrovník při projížďce na lodi

Zajíždíme k národnímu parku, rozhodujeme se mezi pěší tůrou po kopečkách, díky vedru vyhrává plavba na loďce do mangrovníkové rezervace. Náš průvodce čile žvatlá o krásách parku, moc mu nerozumíme, ale kocháme se poklidem na vodě, koukáme na okolní břehy, propletence mangrovníku, který má rád sladkoslanou teplou vodu a je zcela neprostupný.

Lávka postavená uprostřed mangrovníkové džungle

Plavba je na dvě hodiny, součástí je krátká přestávka, kdy pěšky kráčíme po dřevěné lávce, mangrove máme na dosah, lezeme na rozhlednu , nelze řešit, že sem tam nějaké prkno chybí. Pohled shora má také něco do sebe, ale trochu jsme se zpozdili, počítáme tak o 5 - 10 let, protože mangrovníky jsou už docela vysoké a my nevidíme moc do okolí, pouze na nejbližší příkrov z mangrovníků.

Vracíme se k přístavu umoření vedrem a ujíždíme na motorkách zpět k Sihánouk Ville. Zpáteční cesta je proti větru, svištíme s ním o závod a jízda mne sice osvěžuje, ale nemám z zdaleka takový požitek jako ráno. Zřejmě únava způsobuje, že si nějak víc uvědomuji nebezpečí jízdy na motorce, vidím písek na silnici, cítím naklánějící se nestabilní stroj, už dopředu mne bolí sedřené tělo, hlava bez přilby je strašně holá a tak křehká. 

... Jízdu na motorce jsme přežili ve zdraví. Ve městě nás zpomalil chumel lidí přesahující až do silnice, davy proudily nekoordinovaně na všechny strany, objevujeme, že se jedná o trh, takový ten pravý, kambodžský - syrové ryby, maso, mouchy, pachy, obrovské množství zeleniny, ovoce, syrová vejce rozkleplá v pytlíku, vedro až k zalknutí, v uličkách chatrčových stánků houstnoucí vzduch, vedro až k zalknutí, už regulerní smrad, mokro, blátíčko, ženy sedící na zemi na suchším kousku, pytle s rýží, balíky nudlí, křik, nabízení. Je to neuvěřitelně odlišný kousek světa, kupodivu ani Dušánek netouží po tom, něco si zde kupovat k jídlu...

Tradiční market doslova se vším v Sihanoukville

Ujíždíme k plážičce, kterou jsme objevili ráno, je na ní trochu rušněji, ale stále je velmi příjemná. Koupeme se v teplém moříčku, fotíme západ slunce, který je krásně barevně vyvedený, tvoříme kýčovité obrázky přes palmové listy...

Západ slunce na pláži v Sihanoukville

Amok - vynikající kambodžská specialita

Večeříme na pláži - té poblíž našeho hostelu, Dušánek si dává Amok, jídlo, které jsme si my ostatní už několikrát dali, protože nám moc chutná, ale on se bál si ho dát, protože obsahuje kokos a ten Dušánek nerad. Kokosová příchuť ale vždy byla velmi jemná, spíše jen její náznak. V provedení této restaurace je Amok ale silně kokosový, pálivosti je už méně. Se šklebením si to pepří,solí, přidává chilli.

Koupě lístků na autobus do příhraničního města nedopadá jak jsme si představovali, nebudeme odjíždět ráno, ale až ve 12,30 hod. No co, alespoň si ještě ráno užijeme moře.

25. 1. 2011 - úterý

Snídáme v restauraci na pláži, my holky máme náznak střevních potíží. Ale zatím je to opravdu jen náznak, tak si v pohodě dáváme i kávu s mlékem. Po jídle se jen přesouváme o pár metrů blíž k moři, pod slunečníky. Já s Dušánkem se koupeme, Liduška s Jirkou dávají přednost internetu a na chvíli nás opouštějí. Lidí v okolí je jen pár, je to tu skvostné. Nádherný veget. Škoda, že se nemůžeme povalovat trochu déle, ale doba odjezdu zas o kus dál se přiblížila.

Na kopečku čekáme na náš bus, má zpoždění pouhou 1/4hodiny, což je fakt nádhera. Usedáme na naše zaplacená místa hned za řidičem, máme hezký výhled. Vozíme se po městě poněkud dle našeho mínění neorganizovaně sem a tam, cca až 1 hod poté opouštíme město. Město není velké, ale proplétat se jeho uličkami s velkým autobusem asi není jen tak. Autobus jede lehce zadýchaně, obzvláště jízdy do kopce mu nesvědčí. 

Odbočku na Kohkong, kam míříme, jsme minuli, naši pánové trochu znejistěli. Nezdá se dle mapy, že by dále měla být odbočka ještě jiná. Cca po 15 km další jízdy se vše vysvětluje, řidič odbočuje k odpočivadlu a autobus nás vyhazuje s tím, že pokračuje do Phomphenu a pro nás přijede jiný. Ten jiný přijel asi za 3/4 hodiny, to jsme ani nepředpokládali, že by tak brzy!

O našich předplacených místech za řidičem si můžeme nechat zdát. Nakonec, to je to nejmenší, hlavně, že autobus je tu a jede správným směrem.  Vracíme se oněch 15 km a pak již konečně odbočujeme na Kohkong.Po cca 25 km ejhle - je čas na jídlo. Následuje odbočení k dalšímu odpočivadlu. Zde jsme se občerstvili, prohlédli stánky, kupujeme ovoce, někteří ho i jí, já ovšem ne, protože ranní počáteční žaludeční obtíže bohužel pokračují. Není to tak hrozné jako tehdy na Taiwanu či v Egyptě, ale do pohody můj současný tělesný stav má daleko.

Hrající si děti (foceno při cestě do Koh Kongu)

Minuty ubíhají, řidič s pomocníky obíhá autobus, koukají se do motoru, doplňují kapalinu, v autobuse to bublá, z otvoru na vodu se vyřine hnědý průjem (autobus se zjevně cítí jako já). Zdá se, že odjezd se odsunuje na neurčito. Bloumáme k blízkému mostu, prohlížíme místní rybářské domky, koukáme na krávy blížící se k nám po silnici... 

No worries :) Krávy mají přednost :)

Kambodžané v typických polohách " v dřepu" čekající
 na opravu autobusu

Večer se blíží a autobus si stále pochrochtává. Většina cestujících jsou domorodci, zdá se, že situace je nikterak nerozházela, posedali si na zem kolem autobusu nebo pospávají uvnitř. Cizinci jsme tu vlastně jen my + Ital s přítelkyní a Japonská dvojice. Jirka se s nimi dává do řeči a domlouváme se, že bysme si zaplatili nějakého řidiče, který by nás do Kohkongu zavezl. Přijíždí vozidlo typu ford tranzit pro přepravu osob, Jirka s Italem domlouvají cenu a s úlevou odjíždíme, ponechávajíc ostatní i s autobusem jejich osudu.

Projíždíme přes hory, džunglí, ale den pomalu končí, takže už toho moc nevidíme. Jedeme klikatící se cestou, která je lemována hradbou tmavého porostu, působí to temně, nekonečně, snově neskutečně...

Do Kohkongu přijíždíme cca v 19,30 hod, ale pocitově musí být nejméně půlnoc. Docela rychle si nacházíme ubytování - na první pokus, v přízemním útulném domečku, náš pokoj má okno do chodby, ale soukromí je chráněno neprůhledným závěsem. Místnost je zase pro všechny, což vždycky oceňujeme.

Vyrážíme do ulic, je tu hodně temno, žádné pouliční osvětlení, světla v domech jako bludičky. Večeříme v příjemné restauraci se střechou ze slaměných došek. Jen nás trochu žerou hmyzáci...