Cestování s rodiči - část první: Hong Kong

Ahoj! Tak jsem tady s dalším článkem. I když tentokráte ne s mým vlastním. V druhé polovině ledna jsem s mými rodiči a s Liduškou cestoval po Thajsku a po Kambodži. Následující příspěvek je o prvních pár dnech našeho cestování (pokračování zde bude samozřejmě vyvěšeno v následujících dnech). Článek napsala moje máma a je převzatý z jejího blogu, který si právě úspěšně založila (http://edu-cesty.blogspot.com/). Fotografie z celého výletu si  můžete prohlédnou ve webovém albu mých rodičů (https://picasaweb.google.com/eduhorakovi) anebo také v mém (https://picasaweb.google.com/fotkygeorge nebo známý odkaz vlevo na tomto blogu).

Tak se můžete pustit do čtení a užít si Asii i z jiného než mého pohledu! Z pohledu mojí maminky:

Pátek, 14. 1. 2011 - Hongkong? Thajsko? Kambodža? Všechno!

Asie nám učarovala, zcela jistě, protože jinak bychom se sem nevraceli tak brzy, už po dvou letech… Ano, jsou to skoro dva roky, co jsme cestovali po Taiwanu a zamilovali se do kontinentu, v němž leží, do lidí, kteří zde žijí a jsou tak odlišní od lidí, které známe z běžného života kolem sebe. Odlišní v tom nejlepším slova smyslu, který může být – přátelští, usměvaví, milí, vždy ochotní pomoci na úkor svého času i pohodlí…

Náš výlet začíná odletem z pražské Ruzyně. Je to veskrze domácké a útulné letiště ve srovnání s těmi, které jsme doposud poznali na svých předchozích cestách a má velkou výhodu – dost věcí je zde kupodivu napsáno česky. Naše angličtina i po třech letech více či méně (možná spíš méně) pilného občasného studia se nerozvíjí tak, jak bychom si představovali.

Letím nejenom já s Dušánkem, tentokrát s námi letí i Liduška, což je pro nás všechny milá a potěšující a v okamžicích nutnosti lékařské péče (naštěstí jsou tyto okamžiky víc než řídké) i užitečná společnost. Tedy nutnost lékařské péče je řídká a společnost Lidušky je – no zkrátka moc fajn, ať se do toho nezamotávám.

Odlet do místa našeho mezipřistání, Dubaje, je skoro načas – v 16.15 místo v 15.50.

15. 1. 2011, sobota - Bivak na letišti v Dubai

K Dubai jsme přilétali v noci, časový posun je + 3hod, let trvá 5 hodin a 20 minut, přilétáme tedy už do soboty. Vítalo nás tisíce barevných světélek města, které se jevilo placaté, jen v dáli bylo pár výškových budov a problikávala i nejvyšší stavba světa. Hledali jsme očima i umělý ostrov ve tvaru palmy, ale ten se nám zahlédnout nepodařilo.

Na Dubajském letišti jsme nuceni strávit 9 hodin, letadlo do Honkongu nám letí až 10,05 a.m. Mají tu docela pohodlná křesílka s podložením na nohy, tak snad to v nich nějak přečkáme a chvíli i zdřímneme, aniž by nás okradli…

Bivak na letišti v Dubai

Neokradl nás nikdo, my s Liduškou jsme si blahořečily, že jsme si pořídili úžasné návleky na svá tělíčka (shodou okolností od stejné firmy, každá v jiné barvě). Mohli jsme se do nich schovat i s hlavou, krásně nás zahřály a přitom, když přišlo na věc, jsme přes ně viděly na případné zloděje. 

Těch 9 hodin vymezených k pobytu na dubajském letišti uběhlo strašně rychle. Najednou už zase sedíme v letadle , koukáme na Dubai mizící pod námi, na domy postavené v písku a pak moře zčeřené drobnými vlnkami a s odrazem mraků… Čeká nás 5,5 hodinový let.

Tma nás zastihuje celkem záhy, letíme jí vstříc závratnou rychlostí. Před tím, než nás zcela pohltila, jsme toho z okénka až tak moc neviděli, dlouho byla pod námi poušť, hory, sem tam koryta řek klikatící se krajinou. A pak už jen černočerná tma. Dušánek neseděl u okna, ale kus cesty mu bylo vidět silné znepokojení v obličeji. Pak to již nevydržel a i když se mne zpravidla snaží šetřit špatných zpráv, zeptal se. Bylo vidět, že s tou otázkou dlouho bojoval, než ji vyřkl, protože sdělení to bylo opravdu závažné: „taky sis všimla té stíhačky, co letí kolem nás a už delší dobu nás sleduje?“ . Nevšimla, ale to u mne není nic divného, jsem dost nepozorná. Tak jsem svůj pohled zaměřila na okno a skrz něj do tmy. Ani jsem nemusela svůj pohled moc zaostřovat a bylo mi to jasné. Ona stíhačka je světlo na křídle. S Liduškou jsme se div neudusily smíchy…

A už jsme v Hongkongu!

V Honkongu jsme byli v 21,05 hodin místního času. Od Dubaje jsou to další +4hodiny.

Chvíle napětí a pak už velké objímání – Jiřík na nás v pořádku čekal a se širokým úsměvem nás vítal. Byli jsme zachráněni. Nezabloudíme a nezhynem v cizím dalekém světě!

Zavedl nás k autobusu č. A21, který nás měl zavést k našemu hostýlku Dragoon. Byl to doubledecker, seděli jsme v patře na prvních sedadlech a náhle autobus začal plynule a velmi rychle couvat. Tedy vypadalo to tak, protože se zde jezdí vlevo  a po dálnici jsme jeli v levém pruhu, což v první okamžik bylo strašně nezvyklé.

Elektrické kabely... (!!!)

Vystoupili jsme cca po hodině jízdy v jiném světě – zejména pro Lidušku to bylo šokující vhození do místní reality – svět byl najednou plný čínských nápisů, troubících aut, přeplněných silnic, tmavovlasých hlav hrnoucích se všemi směry ulicemi, hustota všeho byla přímo děsivá. I Jirkovi chvíli trvalo, než se zorientoval a zavedl nás do našeho hostelu. Již z Taiwanu jsme věděli, že se nemáme dívat na různá zákoutí okolo domu, či v domě, protože ta moc čistotou neslují, překvapují i potrubí či elektřina volně vedoucí po domě, v dosahu kohokoliv, odizolovaná zvláštním způsobem a  určitě ne odpovídajícím bezpečnostním normám  a předpisům.

Když jsme se tedy na toto nedívali, tak samotný pokojík byl útulný, čistý a ani hluk z ulice nebyl tak silný. Musíme mít zavřená okna, protože o vlahosti večera na cca 20-té rovnoběžce se mluvit nedá. Až později se dozvídáme, že jsme chytli nejchladnější dny za možná posledních  50 let.

Odkládáme bagáže a vyrážíme na první procházku. Přeplněnost ulic je neskutečná, stejně tak hluk. A brzy nás do nosánků udeří starý známý puch smažených, vařených, pečených jídelek. Vzpomínka na Taiwan ožívá v plném rozsahu. Ale jsme ještě z letadla tak přejezení, že jsme si nekoupili nic.

Na pokojíku jsme se já i Liduška zasoukaly spokojeně do nových spacákových futrálků a usnuly jako broučci, Dušánek s Jirkou pochopitelně usnuli taky tak, ale ti nemají takové krásné útočiště jako my! 

16. 1. 2011, neděle - po stopách Jackie Chana

Dušánek nás ráno budí nechutně brzy, v 1 hodinu a.m. Pravda, místního času je to 8.00 hodin, ale vyoraní jsme spíš na ten náš čas. Po snězení drobných zásob vyrážíme do ulic. Pravda, jsou o něco tišší a méně lidnatější než v noci. Jdeme směr přístav, abychom se dostali z pevninské části státu Honkong - Kowloon - do vlastního ostrovního Honkongu, tj. onoho pověstného mrakodrapového města, kde se odehrávají honičky z akčních filmů.

Procházíme ulicí plnou obchůdků, hodně z nich je ještě zavřených, ale přesto zde již jsou různí náhončí, kteří nás lákají na zlato či zaručeně pravé hodinky zn. Rolex. Tyto nákupní touhy nemáme, spíše se kocháme pohledem na banyánové stromy se spletitými vzdušnými kořeny. Zaujme nás květinový trh, díky kterému se postupně vsouváme do osidel toho pravého, nefalšovaného, lidového, nejsurovějšího  tržišťového místa, kde naši hoši ožívají a okamžitě se shlédnou v těch nejsmradivějších blafech. Já už jsem z Taiwanu docela otrlá, tak mě tak neděsí blízkost jatek, tedy stánku, kde porcovali kravskou hlavu, ze které ještě tekla krev, ani puch různých vařených vnitřností či jiných lahůdek. Dali jsme si polévku s masovými (?!) knedlíčky, které, jak jsme pak objevili, měli hygienicky položené v sítu na kraji dřevěného začernalého pultu a bílou rýži s vaječnou omeletou a krevetami. To bylo, jak prohlásila Liduška, lahodné a neškodné. Obzvlášť ta suchá rýže. Pánové si dali ještě jakási nevábná masa a samozřejmě dojedli po nás polévku plnou knedlíčků. Liduška se polévky tkla jen velmi lehce, já vodu snědla, ale s ohledem na hlad pánů jim knedlíčky nechala.

Máma s Liduškou si "pochutnávají" na prvním asijském jídle :)

Po obědě se procházíme po nábřeží, užíváme si sluníčka, které nás trochu ohřívá, kocháme se pohledem na druhý břeh – na pravý Honkong a jeho výškové budovy ponořené do lehkého oparu. Nábřeží, po kterém kráčíme, je nábřeží hvězd, svůj otisk dlaně zde mají např. Bruce Lee, Jackie Chan a spoustu dalších. Do ostrovní části Honkongu se přeplavujeme trajektem. Pak přecházíme ulici přes most, most je přeplněn skupinkami sedících žen, sedí na rozložených papírových krabicích, ve skupinách po pěti, osmi, případně i více ženách . Jednotlivé skupinky jsou odděleny přepážkami z papundeklu, ženy jsou zachumlané do svetrů, dek a jejich hlasy se nesou do daleka. Je to jednolité všepřehlušující žvatlání. 

Nejsou to bezdomovkyně, jak jsme se ze začátku mohli domnívat. Některé skupinky si čtou (i ze čteček), některé pracují na noteboocích, mají mobily, hrají karty či různé jiné hry. Těch žen je ohromující množství. Jdeme a ony sedí i na dalším mostě, štěbetají, některé obědvají z kastrůlků, některé dokonce něco vaří. Liduška podotýká, že Ajka by je neminula, aniž by zjistila, o co jde. Jirka to bere jako výzvu, vybírá si mladší skupinku a za chvíli nám již tlumočí, co se dozvěděl. Je to prostě nedělní dívčí a dámský sedánek. Setkání s přítelkyněmi, protože v Honkongu vlastně nejsou skoro žádná místa, kde by se dalo setkávat, byty jsou malé, parků je poskrovnu. Tak se setkávají takto. Většinou vládne vlahé počasí,tak posezení na chladném betonu je příjemné. Setkávají se tak každou neděli, víkend co víkend. Dnešních 14°C setkání moc nepřeje, ale zdá se, že ženy dnešní zima ani moc neochromuje. Jejich hlasy nám zní v uších ještě dlouho poté, co jsme z jejich doslechu pryč…

Detail jednoho z tisíců nedělních ženských dýchánků v Hong Kongu

Spojení mezi horní částí Honkongu a přístavištěm obstarává běžící pás. Je to skvělé zařízení, terén je opravdu velmi svažitý, šetříme si tak síly na další procházky městem a snažíme se rozhlížet seč je to možné – to je ovšem trochu zádrhel, běžící pás má stříšku, zřejmě proti pálícímu slunci, dnes spíše proti chladu. To je jediná jeho vada na účelnosti.

Běžícím pásem se dostáváme do výšky cca 250 výškových metrů. Vyšší cíle dnes nemáme, nechceme ani do sedla – výška cca 400 m, kam nás může zavézt zubačka, ani na nejvyšší vrchol, ten má cca 570m. Procházíme si místní botanickou zahradu spojenou se zookoutkem, pozorujeme velmi čilou opici v kleci, kocháme se orchidejemi ve skleníku a plynule scházíme dolů, kolem křesťanského kostela sv. Johna, přicházíme k šalině, tedy místní tramvaji, která je  stejně jako autobusy poschoďová. 

Dvoupatrové tramvaje v Hong Kongu

Nastupujeme do ní a kocháme se pohledy na mrakodrapy i ruch v ulicích. Ve večerních hodinách se vracíme  kolem stále ještě sedících skupinek žen na mostě i všech přechodech, lávkách, v chodbách bank, obchodních domů. Vypadají poněkud unaveněji, ani tak už hlasitě neštěbetají, ale stále tam ještě sedí a besedují…

Ve 20 hod trajektem přejíždíme zpět a netrpělivě čekáme, zda se spustí laser show, o které jsme si přečetli na internetu. Světelné představení opravdu přišlo. Z výškových domů se nejprve nenápadně a pak se stále větší razancí a intenzitou mrskají paprsky, převážně bílé, zelené, střídavě z různých výškových budov, různých tvarů. Je tma a vidíme jen obrysy domů, po kterých jsou taženy  světla i červená, modrá a do toho ty paprsky…  Je to efektní a krásné.

17. 1. 2011, pondělí  - obří Budha

Dnes jsme vyzkoušeli Hongkongské metro. Je to prý jedno z nejlépe značených meter na světě a pravdou je, že pánové se zorientovali okamžitě. Mířili jsme  směr Tung Chung, naším cílem byla kabinová lanovka, která nás vynesla do výšky cca 600mnm do areálu 2. největšího sedícího Budhy na světě. Trochu nás zklamalo, že nejde o žádné historické dílo, jak by se mohlo na první pohled zdát. Tento Budha byl vztyčen v r. 1997, že by tedy byl postaven na počest vrácení Hongkongu Číně? To se můžeme jen domnívat. 

Procházka z lanovky k němu je mírně do kopce a pak po schodech, což přivítáme, protože jsme zmrzlí docela obstojně. Ještě Dušánek s sebou měl univerzální český tisk – noviny mladé fronty, na které jsme si v lanovce mohli sednout. Ale k Budhovi – je z kovových plátů, které byly instalovány na bambusovou kostru. Poté navštěvujeme nedaleký chrám, typově stejný, jaké známe z Taiwanu – zlatě červený, nazdobený, s krucánkama, ale bohužel také není historický, ale krásně betonový. A vedle něj pro jistotu roste ještě další, větší betonová nádhera ve stejném stylu. Cementárna Mokrá zde má odbytiště ještě neobjevené a vskutku co lačnosti po betonu nenasytné…

Kocháme se okolistou květenou, obzvlášť se nám moc líbí rozkvetlé stromy, které z neznalosti pojmenováváme „motýlkové“.

Rybářská vesnička Tai O - Aneb Hong Kong úplně jinak než ho známe!

Následuje výlet do rybářské vesničky. Je to absolutní kontrast k Hongkongu. Plechové domky o šířce jednoho malého pokoje, některé ve spodní části s obchůdky, v nichž je směsice nepořádku a zboží určeného k prodeji, případně nepořádku a jídla pro turisty. Ulicí se line „vůně“ sušených ryb, které tu visí skoro všude. Mezi domky i v moři jsou hromady smetí. Přesto to zde má svoji milou nezaměnitelnou atmosféru. 

Noční Hongkong

Pak se již vracíme do města, necháváme se převést metrem až do Hongkongské části. Čeká nás cesta zubačkou na kopec nad Hongkongem. Chtěli jsme to stihnout ještě před setměním, abychom se z výšky pokochali pohledem na panorama známé z mnoha fotek i filmů ještě za světla, ale nezadařilo se nám to. Na lanovku jsme si museli vystát regulérní frontu, po vystoupení ze zubačky je už více tma než světlo. A surově fučí vítr, zima je vlezlá, nezahřívají nás ani všechny naše teplejší svršky, co jsme si na sebe dali. Pohled na Hongkong s domy orámovanými světly však stojí také za to. Mrakodrapy jsou pod námi jako na dlani. Zkoušíme fotit, ve snaze zachytit tu krásu. Ve 20 hod bychom rádi opět viděli laser show, ale je teprve 19 hod, tak obcházíme vrchol, abychom se zahřáli. Ve 20 hod jsme opět na výchozím místě a hledíme na domy, které pod námi blikají, svítí, vrhají na sebe světelné pruhy – ale je to v mnohem menší intenzitě než jsme to viděli z trajektu a ze břehu. Přesto je to nádherné, velkolepé rozloučení s Hongkongem, zítra na nás již čeká let se společností Air Asia do dalšího neznáma...

Noční nábřeží v Hong Kongu - je zde jedno z největších světelných znečištění na světě.
Ale dívat se na to je opravdu zážitek!