Cestování s rodiči - část pátá: Z Kambodži zpět do Bangkoku

Je zde poslední část článku z našeho lednového cestování Thajskem. Je to na pár měsíců poslední příspěvek maminky na tomto blogu (ano jen na pár měsíců - ale o tom více někdy jindy) :) (převzato z Cesty)

Tak si to zase užijte!

 

26. 1. 2011 středa - Džunglí k vodopádům

Cedule, která varuje před tím, že se nesmí chodit
mimo cesty, protože tam mohou být nevybuchlé miny :)

Sjednáváme si tuktuk, veze nás do 19 km vzdáleného místa, kde mají být vodopády. Chudák motorka nás sotva utáhne, stašně do kopců hrčí, zabírá na jedničku z posledních sil, ale nakonec to zvládne. Odbočujeme z hlavní cesty, cca 1,5 km od vodopádů nás tuktukář vysazuje a dál už musíme po svých. Docela rádi se procházíme, užíváme si přírodu kolem. Cesta je z červenooranžové hlíny, kolem nás je džungle. 

Fotíme kytky, posloucháme zvuky z příkrovu lesa, který je po obou stranách cesty. Posledních pár metrů scházíme z kopce, přidržujeme se bambusového zábradlí. Otevírá se nám pohled na řeku a vodopády. Kromě jedné jediné prodavačky nápojů zde není nikdo. Nádhera! Brodíme se, cachtáme, převlékáme do plavek a noříme svá zpocená těla do úžasných teploučkých tůněk, necháváme si záda a ramena masírovat proudy padající vody. 

Vodopády Taitai u Kambodžského příhraničního města Koh Kong - byli jsme tu naprosto sami! :)

Na hotelové pláži  

Kohkong opouštíme zase se zavazadly a na doporučení našeho tuktukáře, který nás tam i zavezl, část odpoledne trávíme na hotelové pláži. Přicházíme k ní přes honosný několikahvězdičkový hotel, který je centrem hazardu zde v pohraničí. Pláž je prázdná, zřejmě  je hotel pro běžné smrtelníky drahý a ti ostatní se sem nepřijeli koupat, ale hrát hazardní hry. Když docházíme k hotelu, dveře nám otevírají olivreovaní vrátní, část personálu se vrhá k nám, aby nám pomohla s baťohy, ale my hrdě proplujeme vstupní halou až na pláž. Zde jsme leželi cca 1 1/2 hodiny a za celou dobu se přišel do moře vykoupat jeden tatínek s dvěva dětmi, jank byla pláž pouze pro nás. 

Hotelová pláž, která patřila jen a jen nám. Já jsem se tu prospal a vzbudil jsem se s pusou plnou písku :) Ale jinak tu bylo moc pěkne :)

Pěšky přes hranice 

Od hotelu je k hranici cca 1 km, přicházíme k ní pěšky, nastává razítkování dokladů, vyplňování údajů o bezinfekčnosti, přihlašovací a odhlašovací lístky k pobytu a pak už jsme zase v Thajsku. Už zde na hranicích je poznat, že jsme se dostali do bohatší, dražší země. Doprava přímo do Bangkogu je nehorázně drahá, využíváme zkušenosti našeho zcestovalého syna a jedeme v otevřené dodávce cca 16 km do Kjong Tai, kde přesedáme do jiné dodávky a tou zdoláváme cca 60 km do Tratu. Našimi spolucestujícími jsou maminy z dětmi, 2 babičky, 2 běloši.  Sedíme na nepříliš pohodlné podélné lavici, vítr nám pročechrává vlasy, zima nám není a že je naše počínání lehkovážné, poznáváme až následující dny, kdy se nás zmocňuje parádní nachlazení. No holt nejsme tak otužilí jako místní mimina a kojící matky, měli jsme se při jízdě na otevřeném voze přiodít zimními doplňky. Podcenili jsme to, ale to zatím nevíme, zatím si to užíváme. 

V Tratu se ubytováváme u místního kanálu v levném hostelu, ten honosnější, moderní, na lepším místě odmítáme, spokojujeme se s tímto i když kanál je poněkud smradlavý a dveře do místnosti musíme velice rychle zavírat, aby se nám tam nevrhli komáři. Ale lůžka jsou čistá, široká, vyspíme se krásně.

27. 1. 2011, čtvrtek - minivanem do hlavního města 

Po snídani v milé restauraci majitele bungalovů jsme byli odvezeni na autobusové nádraží minivanů, malých autobusů, které odjíždějí každou hodinu do Bangkogu. Jsou o něco dražší než klasický autobus, ale spolehlivější (čemuž po zkušenostech rádi věříme) a hlavně rychlejší. Cestou máme pouze dvě desetiminutové přestávky, cesta opravdu odsýpá a do Bangkogu přijíždíme načas. Zbržďuje nás až dopravní zácpa ve středu města.

Poznávání Bangkogu  

Jedna z desítek soch na chrámu Wat Arun

Do Khaosanu se necháváme převést taxíkem. Ubytováváme se v jednom z hostelů, ve třetím patře, v hezkém pokoji, společně. Po obědě vyrážíme místní vodní šalinou ke khmerskému watu, který byl postaven v letech 1100-1300, Wat arunu. Je to nádherný chrám, obložený ozdůbkami z keramiky a porcelánu, které byly použity z lodí, které přijížděly do Číny a byly přetíženy a tudíž ji bylo třeba odlehčit. Po chrámu šplháme po vysokých strmých schodech a tajíme dech nad jeho zvláštní jinou krásou a neskutečnou prací, která do něj byla vložena. Není na něm místečka, které by nebylo obloženo, ozdobeno. Barvy toho všeho jsou decentní, léty trochu omšelé, ale možná i proto to vypadá tak úžasně.

Liduška, Mamka a taťka při výstupu na chrám Wat Arun v Bangkoku

Zase říční šalinou přejíždíme jen z jednoho břehu na druhý, ke chrámu Wat Pho, je to chrám ležícího Budhy, dlouhého 46 m.Vyroben je z cihel, dokončen do tvaru sádrou a natřen na zlato.

Západ slunce nad areálem chrámu Wat Pho

Další chrámy tohoto areálu jsou opravené, čiší z nich novota, umělost, jsou moc barevné, zlaté, třpytivé. To co se nám líbilo u chrámu na protějším břehu, u tohoto nás neoslňuje. Až při zapadajícím slunci začínáme chápat i tuto krásu. Najednou vše kolem nás krásně pableskuje, nikoli uměle, ale už umělecky... 

"Zlaté" střechy chrámu Wat Pho ozářené zapadajícím sluncem

Nazpět jdeme pěšky kolem královského paláce, procházíme i trhem s oblečením, prohlížíme trička, sukně, ale že bysme své nákupy nemohly unést, se říct nedá.

Během celého dnešního dne nás trápí  lehké střevní potíže, nic kritického, zkrátka nám jen dělá dobře pocit, když záchody jsou blízko. Navíc všichni ještě postupně dostáváme rýmu, což je jistě následek jízdy v otevřeném vozidle... 

28. 1. 2011 pátek 

Využíváme opět služeb lodní šaliny, necháváme se dovézt  ke Královskému paláci. Otevírá se v 8.30 hod, my jsme tam jen o chvilku později a již je zde hemžení národa. Doufali jsme, že brzký příchod bude znamenat méně lidí, ale není tomu tak. Prohlížíme si spoustu menších chrámů, zlatou zvonici, pak jdeme do chrámu, ve kterém je slavný nefritový budha. Chrám je obrovský, jako do všech chrámů i sem vstupujeme bosky, nefriťáček je na samém konci chrámu, u stropu, vzhledem k velikosti budovy malá, cca půlmetrová soška. Později v muzeu zjišťujeme, že v každém ročním období ho oblékají do jiných šatečků. Teď je v zimním.

Mimo chrámy je nedýchatelný pařák, jsme znavení, vyžíznění, sotva se plazíme. Pak procházíme kolem paláce, který je hodně podobný evropské architektuře, dole v něm je výstava zbraní. Ty nás nechávají klidnými, jen procházíme tuto výstavu a raději se venku kocháme pohledem na keře ostříhané do kulovitých tvarů z větví, fotíme květenu, lotosy. Pak procházíme i muzejní částí paláce, kde jsou věci darované budhům. Sklo, keramika, porcelán, nepřeberné množství krásných věcí. Na stěnách jsou fotky královské rodiny, král je zde vyfocen jako mladík, na trůn přitom usedl v r. 1946, takže má kolem 90ti let.

Pak jsme přišli k čínskému chrámu, dále k naproti umístěnému watu, ve kterém je sedící budha v nadživotní velikosti, zlatý. Vyloupli ho ze sádry, kterou byl dlouhá léta pokryt, nevědělo se, jak moc je cenný.

Obrovský zlatý budha ve Watu blízko vlakového nádraží v Bangkoku

Odcházíme odsud čínskou čtvrtí, během pár kroků se ocitáme v jiném světě, vzpomínáme na Taiwan. Blíží se čínský nový rok, tak je to tu zaplavené spoustou lesklých cetek, mraky věciček, které nejsou k ničemu, jen jsou lesklé, barevné - převažuje červená a zlatá. 

Vedro je úmorné, jsme fakt docela zmoženi, obědváme u stanice metra v malé restauraci. Metrem se pak popovezeme k obchodnímu centru. Zde nastává ta pravá hrůza pro nás. Prvotní úsilí a nadšení něco koupit pro rodiny nás velmi brzy opouští, je zde obrovské množství lidí, hlasitá muzika, zima z klimatizace. Po vedru venku je to pro nás docela teplotní šok, klepeme se a vůbec si to neužíváme.  Docela dost lituji, že jsem více nepůsobila na Dušánka a nedonutila ho k návštěvě květinové burzy, která mne zaujala u přístavu na mapce... (Jenže jsme o burze nic nevěděli, tak jsem další cestování napříč Bankogem neprosazovala).   

... Přece jen něco málo nakupujeme a už naprosto nepoužitelní vyrážíme pěšky zpět ke Khaosanu. Chtěli jsme jet autobusem, ale je taková dopravní zácpa, že by to byla sebevražda, radši se pohybujeme po svých, než abysme viseli za jednu ruku ve stojícím a jen občas popojedoucím autobuse. Teď nás zase moří výfukové plyny a hluk, bolí nás celý člověk a do rytmu si smrkáme a prskáme. Prostě pohodový city walking.

Večeříme v pouliční restauraci svalení do křesel z pytlů, my holky si dáváme misku rýže a čaj, pánové si užívají klasické thajské jídélko.

Po večeři nás Jirka doprovází na letiště, chytáme taxi téměř okamžitě. Řidič je milý a vcelku klidně snáší, že mu auto zamořujeme bacily. Jinak jsou na to totiž strašně háklivý, bojí se nákazy opravdu moc.

Na letišti se musíme s Jiříkem, naším úžasným průvodcem,  rozloučit a to  nikoli na 10 dní, jak jsme si mysleli, ale nejspíš na 5 měsíců. Vypadá to, že jeho zahraniční pobyt bude pokračovat i další semestr...

Bylo to nádherné, Jirko, opět jsi nás provedl kusem nádherného světa a ukázal nám oblasti, kam bychom si bez tebe vůbec netroufli!

Asie je úžasný světadíl,  plný skvělých lidí, zvláštních paradoxů, překrásné přírody. Kdo ho okusí, musí se k němu vracet. 

Good bye Asia and nice to meet you! 

Cestování s rodiči - část čtvrtá: Sihanoukville a okolí

Předposlední část lednového cestování po Thajsku a Kambodži. Opět psáno mojí maminkou a  převzato z jejího blogu Cesty.

Enjoy it! :)

24. 1. 2011 - pondělí: Na motorky!
Jezdit na motorce je jistě skvělé. V patnácti, dvaceti, pětadvaceti letech si ji zkusit řídit má jistě své kouzlo, patří to k tomuto věku. Ale sednou na ni poprvé v 56ti letech coby řidič, to chce kus odvahy a velké pozůstatky klukovské duše.

Dušánkův děs  očích smíšený se suverénním vystupováním při první jízdě na motorce v 56 letech :)

Náš táta měl to ráno takový lehký děs v očích smíšený se suverénním vystupováním. Motorky půjčovali hned před naším hotelem, my s Liduškou jsme se jaly prašnou cestu vzhůru do kopce stoupat po svých. Svými pohledy jsme Dušánka zjevně znervózňovaly... Jirka nás po chvíli naložil obě dvě na jeho motorku a vyfrčel s námi na hlavní cestu. Tam jsme se otočili a koukali vstříc našemu papá. Táta ála Bud Spencer vysupěl do kopce, motorka jela pomalu, ale bez kymácení, jen s lehce propadlými pneumatikami. Dál už jsem jela s ním, Liduška se sice nabízela, že pojede ona, ať si užiji synáčka, ale přece nemůžeme obětovat lékařku výpravy!

Tak jedu já, zpočátku se třesu tak, že kvůli tomu málem spadneme, ale posléze se uklidňuji i já i řidič a supíme si to za ujíždějícím Jirkou. Míříme objevovat hezčí pláže. Docela brzy objevujeme krásnou, s bílým pískem, pustou, ale rozhodujeme se, že je brzy a že vlastně chceme  nejen válet se na pláži,  ale hlavně  poznávat okolí. Pláž je to však ukázková, jak z reklamních letáků - jemný, zářící písek, modrozelené moře, palmy, klid...

Jedna z krásnějších plážích v městečku Sihanoukville

Dvě betonové znamení z čínského zvěrokruhu prase a pes

Pokračujeme a mně se začíná pomalu ale jistě jízda líbit. Větrovky, které jsme si nakonec nevzali, opravdu nejsou třeba. Je teplo, vítr nám čechrá vlasy bez přileb. Tedy přilby mají jen řidiči, my s Liduškou ne. Vyjíždíme ke chrámu, nově stavěnému, jsou zde četné sochy ve znamení zvěrokruhu - opice, tygr, zajíc... Oblé betonové potvůrky.

"Restaurace" na pobřeží a houpací sítě -
- místo pro oběd "ala" nemá to chybičku:)

Oběd máme opravdu romantický - v chatce na kůlech u moře, zatímco nám připravují kuře, tak se koupeme, houpeme v sítích, pak jíme ležíce na zemi na rohožích. Porce je obrovská, sytíme své hladové žaludky, chybka trochu je, že nám to kuře nasekali do rýže i s kostmi. A masa to kuře moc nemělo... Ale pohodovou náladu nám to zkazit nemůže, pivo dopíjíme v houpacích sítích.

Relax s v houpacích sítích po největším obědě, jaký jsem kdy na talíři dostal :)

Národní park kousek od města Sihanoukville -
- mangrovník při projížďce na lodi

Zajíždíme k národnímu parku, rozhodujeme se mezi pěší tůrou po kopečkách, díky vedru vyhrává plavba na loďce do mangrovníkové rezervace. Náš průvodce čile žvatlá o krásách parku, moc mu nerozumíme, ale kocháme se poklidem na vodě, koukáme na okolní břehy, propletence mangrovníku, který má rád sladkoslanou teplou vodu a je zcela neprostupný.

Lávka postavená uprostřed mangrovníkové džungle

Plavba je na dvě hodiny, součástí je krátká přestávka, kdy pěšky kráčíme po dřevěné lávce, mangrove máme na dosah, lezeme na rozhlednu , nelze řešit, že sem tam nějaké prkno chybí. Pohled shora má také něco do sebe, ale trochu jsme se zpozdili, počítáme tak o 5 - 10 let, protože mangrovníky jsou už docela vysoké a my nevidíme moc do okolí, pouze na nejbližší příkrov z mangrovníků.

Vracíme se k přístavu umoření vedrem a ujíždíme na motorkách zpět k Sihánouk Ville. Zpáteční cesta je proti větru, svištíme s ním o závod a jízda mne sice osvěžuje, ale nemám z zdaleka takový požitek jako ráno. Zřejmě únava způsobuje, že si nějak víc uvědomuji nebezpečí jízdy na motorce, vidím písek na silnici, cítím naklánějící se nestabilní stroj, už dopředu mne bolí sedřené tělo, hlava bez přilby je strašně holá a tak křehká. 

... Jízdu na motorce jsme přežili ve zdraví. Ve městě nás zpomalil chumel lidí přesahující až do silnice, davy proudily nekoordinovaně na všechny strany, objevujeme, že se jedná o trh, takový ten pravý, kambodžský - syrové ryby, maso, mouchy, pachy, obrovské množství zeleniny, ovoce, syrová vejce rozkleplá v pytlíku, vedro až k zalknutí, v uličkách chatrčových stánků houstnoucí vzduch, vedro až k zalknutí, už regulerní smrad, mokro, blátíčko, ženy sedící na zemi na suchším kousku, pytle s rýží, balíky nudlí, křik, nabízení. Je to neuvěřitelně odlišný kousek světa, kupodivu ani Dušánek netouží po tom, něco si zde kupovat k jídlu...

Tradiční market doslova se vším v Sihanoukville

Ujíždíme k plážičce, kterou jsme objevili ráno, je na ní trochu rušněji, ale stále je velmi příjemná. Koupeme se v teplém moříčku, fotíme západ slunce, který je krásně barevně vyvedený, tvoříme kýčovité obrázky přes palmové listy...

Západ slunce na pláži v Sihanoukville

Amok - vynikající kambodžská specialita

Večeříme na pláži - té poblíž našeho hostelu, Dušánek si dává Amok, jídlo, které jsme si my ostatní už několikrát dali, protože nám moc chutná, ale on se bál si ho dát, protože obsahuje kokos a ten Dušánek nerad. Kokosová příchuť ale vždy byla velmi jemná, spíše jen její náznak. V provedení této restaurace je Amok ale silně kokosový, pálivosti je už méně. Se šklebením si to pepří,solí, přidává chilli.

Koupě lístků na autobus do příhraničního města nedopadá jak jsme si představovali, nebudeme odjíždět ráno, ale až ve 12,30 hod. No co, alespoň si ještě ráno užijeme moře.

25. 1. 2011 - úterý

Snídáme v restauraci na pláži, my holky máme náznak střevních potíží. Ale zatím je to opravdu jen náznak, tak si v pohodě dáváme i kávu s mlékem. Po jídle se jen přesouváme o pár metrů blíž k moři, pod slunečníky. Já s Dušánkem se koupeme, Liduška s Jirkou dávají přednost internetu a na chvíli nás opouštějí. Lidí v okolí je jen pár, je to tu skvostné. Nádherný veget. Škoda, že se nemůžeme povalovat trochu déle, ale doba odjezdu zas o kus dál se přiblížila.

Na kopečku čekáme na náš bus, má zpoždění pouhou 1/4hodiny, což je fakt nádhera. Usedáme na naše zaplacená místa hned za řidičem, máme hezký výhled. Vozíme se po městě poněkud dle našeho mínění neorganizovaně sem a tam, cca až 1 hod poté opouštíme město. Město není velké, ale proplétat se jeho uličkami s velkým autobusem asi není jen tak. Autobus jede lehce zadýchaně, obzvláště jízdy do kopce mu nesvědčí. 

Odbočku na Kohkong, kam míříme, jsme minuli, naši pánové trochu znejistěli. Nezdá se dle mapy, že by dále měla být odbočka ještě jiná. Cca po 15 km další jízdy se vše vysvětluje, řidič odbočuje k odpočivadlu a autobus nás vyhazuje s tím, že pokračuje do Phomphenu a pro nás přijede jiný. Ten jiný přijel asi za 3/4 hodiny, to jsme ani nepředpokládali, že by tak brzy!

O našich předplacených místech za řidičem si můžeme nechat zdát. Nakonec, to je to nejmenší, hlavně, že autobus je tu a jede správným směrem.  Vracíme se oněch 15 km a pak již konečně odbočujeme na Kohkong.Po cca 25 km ejhle - je čas na jídlo. Následuje odbočení k dalšímu odpočivadlu. Zde jsme se občerstvili, prohlédli stánky, kupujeme ovoce, někteří ho i jí, já ovšem ne, protože ranní počáteční žaludeční obtíže bohužel pokračují. Není to tak hrozné jako tehdy na Taiwanu či v Egyptě, ale do pohody můj současný tělesný stav má daleko.

Hrající si děti (foceno při cestě do Koh Kongu)

Minuty ubíhají, řidič s pomocníky obíhá autobus, koukají se do motoru, doplňují kapalinu, v autobuse to bublá, z otvoru na vodu se vyřine hnědý průjem (autobus se zjevně cítí jako já). Zdá se, že odjezd se odsunuje na neurčito. Bloumáme k blízkému mostu, prohlížíme místní rybářské domky, koukáme na krávy blížící se k nám po silnici... 

No worries :) Krávy mají přednost :)

Kambodžané v typických polohách " v dřepu" čekající
 na opravu autobusu

Večer se blíží a autobus si stále pochrochtává. Většina cestujících jsou domorodci, zdá se, že situace je nikterak nerozházela, posedali si na zem kolem autobusu nebo pospávají uvnitř. Cizinci jsme tu vlastně jen my + Ital s přítelkyní a Japonská dvojice. Jirka se s nimi dává do řeči a domlouváme se, že bysme si zaplatili nějakého řidiče, který by nás do Kohkongu zavezl. Přijíždí vozidlo typu ford tranzit pro přepravu osob, Jirka s Italem domlouvají cenu a s úlevou odjíždíme, ponechávajíc ostatní i s autobusem jejich osudu.

Projíždíme přes hory, džunglí, ale den pomalu končí, takže už toho moc nevidíme. Jedeme klikatící se cestou, která je lemována hradbou tmavého porostu, působí to temně, nekonečně, snově neskutečně...

Do Kohkongu přijíždíme cca v 19,30 hod, ale pocitově musí být nejméně půlnoc. Docela rychle si nacházíme ubytování - na první pokus, v přízemním útulném domečku, náš pokoj má okno do chodby, ale soukromí je chráněno neprůhledným závěsem. Místnost je zase pro všechny, což vždycky oceňujeme.

Vyrážíme do ulic, je tu hodně temno, žádné pouliční osvětlení, světla v domech jako bludičky. Večeříme v příjemné restauraci se střechou ze slaměných došek. Jen nás trochu žerou hmyzáci...

Cestování s rodiči - část třetí: Phnom Penh a příjezd do Sihaoukville

Je tu další pokračování článku napsaného mojí maminkou a převzatého z blogu Cesty.  Přeji Vám příjemné čtení! :)

22. 1 2011, sobota - Hurá na Phnompenh! 

Vstáváme kolem 6 a.m. , snídáme v blízkém pouličním bufíku a v 8 hod jedeme směr hlavní město Kambodže, Phnompenh.  Dnes cestujeme mikrobusem a byla to dobrá volba, protože řidič s námi jede celkem zběsile, předjíždí, troubí, jede opravdu tak, že rychleji se už ani v těchto podmínkách jet nedá, když musí stále vyhýbat kolům, motorkám, rikšám, sem tam autům, náklaďáčkům a silnice není nijak široká... 

Krajina je rovinatá, zase rýžová políčka, střídaná ale poli s lekníny - posléze si uvědomujeme, že to jsou zde vlastně všude lotosy, lotosová pole. Později je vidíme prodávat i na ulicích - zelené kalichy.

Lotos - prvně jsme nemohli přijít co to je zač, ale poté si Jirka vzpomněl, že v Číně je to téměř v každém jídle

Políčka jsou sem tam ozdobena v meziřádku vysokými palmami. Působí to romanticky, asi jsme opravdu v jiném světadílu...

Kambodžská krajina při pohledu z minivanu

Ve vesnicích vedle silnice je všude vodní příkop, pak teprve následují stavení, ve většině je název "dům" příliš honosný. Tak tedy stavení jsou většinou na kůlech, připravena na období dešťů. Tyto jsou z honosné čtvrti, ty opravdu lepší:

Kambodžské domy na kůlech - tyto jsou jedny z nejkvalitnějších

Děti se popelí v prachu mezi hromadami odpadků.

Do Phomphenu jsme přijeli asi ve 13 hod, tj. s cca dvouhodinovým zpožděním. To je nádhera na zdejší poměry! Po vystoupení z autobusu se na nás vrhli tuktukáři, nechali jsme se odvézt do uličky k jezeru, kde se hodně často ubytovávají cizinci. Jedeme tam úzkou ulicí, po krátkém hledání vybíráme hostel, pokoje máme dva, ve 3. patře. S chutí odkládáme batohy a vyrážíme do města.

V Phomphenu moc pamětihodností není, po ubytování vyrážíme na pahrbek, na jehož vrcholu je budhistická kaple. Park kolem ní je plný lidí, zjevně je to místní relaxační zóna. Potom jdeme ke královskému paláci, kolem něho je pěkná zahradní výzdoba, plno palem, kvetoucích stromů, lotosů... 

Palma uprostřed Královského paláce v hlavním městě Kambodže v Phenom Phenu

Palác září zlatem, je udržovaný, čistý. V zámecké pagodě je podlaha ze stříbrných dlaždic. Jejich vzhled trochu narušuje přelepení okrajů izolepou... V hlavní pagodě je pak zlatý budha se spoustou diamantů, nad ním sedí vzácný smaragdový malý budha. 

Jedeme tuktukem i k památníku nezávislosti, jedná se o dost nehezkou stavbu, jak zjišťujeme. 

Večeři jsme si dali na uličce u našeho hostelu, v malinké rodinné restauraci.

Odpočinek po vynikající večeři v "rodinné restauraci". Na zavlažení pijeme Pivo Klang...

Jsme tam vlastně jediní hosté, jídlo je moc dobré. Záchůdek je hodný zapamatování, jdeme k němu přes mrňavou kuchyňku, záchod je turecký, z důvodu úspory místa je umístěný příčně v rohu, takže se na něm dá čurat jen "do rohu a naširoko", jak pravila Liduška...

23. 1. 2011, neděle - spolehlivá doprava

Tuktukář na nás zvoní již v 7,15hod a převáží nás ranním městem, ve kterém už ale na nedělní ráno docela čile kolotá život, na autobusové nádraží. Autobus je již připraven a úderem osmé hodiny k našemu nesmírnému údivu, přesně dle jízdního řádu, vyjíždíme. Ovšem, jak záhy zjišťujeme, neodjíždíme z nádraží, ale zasunujeme se blíž k budově, o stínu. Řidič se šel něco pohrabat v motoru. Výborně! Bylo by to opravdu zvláštní, kdybychom odjeli načas. Řidičova činnost nás ale měla varovat. Jevila se ale na tuto zemi natolik normální, že nevarovala...  

Úderem 8,30 (nakonec fakt docela brzo) se začínáme hlemýždím tempem sunout přes PhomPhen. Provoz je hustý, vůbec to nevypadá na neděli. Velký autobus je neohrabaný, nejezdí tak pružně a rychle, jak včerejší mikrobusek. Ale nakonec se přece jen přes všechny motorky, vozíky, tuktuky, náklaďáčky vymotáme z města a supíme si to po místní hlavní cestě, u nás by to byla sotva okreska. Okolní krajina je jiná než včera, je kopcovitá, podél silnice je ale stále vodní příkop, nejsou zde rýžová políčka, ale spíš sady - s jackfruitovým ovocem, pak nějaké palmy vysázené pravidelně - tudíž jsme usoudili, že se jedná o ovocný sad, dále vidíme  cukrovou třtinu a tím pestrost plodin, zdá se, končí. 

Míjíme úžasný lidový trh, který si detailně díky našemu tempu detailně prohlížíme. Vidíme zde syrové maso, ryby, vnitřnosti, hromady odpadků, kotle s uvařeným jídlem, ovoce, haldy triček či jiných oděvů a spoustu prodávajících i kupujících, hojně jsou oblečeni ve "slušivých" bavlněných pyžamech. Dívky, ženy, stařeny, drobotina, všechny generace je tu možné vidět takto. Pyžámka, které jsme kdysi nosili jako děti, tu opravdu frčí.

V půlce cesty máme zastávku, kupujeme si jackfruit i pečené banánky. Přicházíme jim na chuť, mají trochu sladkoslanou příchuť, povrch vypražený do křupava, jsou horké a lahodné. Kdo, jak, na čem je připravuje je lepší se nedívat. 

Grilované banány - místní specialita, kterou lze koupit na každém rohu - i my jsme jí přišli na chuť

Po přestávce ujíždíme dál. A náš autobus začíná mít nějaké problémy. Tedy ne autobus, ale spolujezdci sedící před námi. Ze zavazadlového prostoru nad hlavami začíná kapat voda, záhy se kapání mění v tekoucí čirůček, následně už to regulerně valí na celé první pravé půlce autobusu. Já a Dušánek sedíme na hraně inkliminované zóny, semtam nás potřísní nějaká kapka. Spolujezdec řidiče pohotově rozdává plastové minižidličky a postižení na ně usedají do chodbičky autobusu. Zajímavé, jak je autobus vybaven a jak snadno je problém vyřešen! Poslední kopec ve městě Sihanouk Ville,  našem dnešním cíli, autobus vyjíždí již ztěží, začíná dokonce smrdět, jsme rádi, že z něj ve zdraví vystupujeme.

Ubytováváme se v hotýlku kousek od moře, vede k němu široká prašná cesta, lemují ji stánky se zbožím a pochopitelně neodmyslitelný nepořádek všude kolem... Bydlíme v přízemí a až poněkud opožděně zjišťujeme, že v pokoji páchne plíseň a neschne prádlo. Ale postele jsou tu široké, sice jen dvě, ale pohodlně se na ně vlezeme, Liduška spí s mladým borcem - naším Jirkou.

Vydáváme se na procházku po pláži, v blízkosti hotelů a restaurací je zaplněná lehátky, slunečníky, jdeme pryč odsud, toto davové rožnění nás nenaplňuje.

Pohled na hlavní pláž ve městě Sihanoukville. Tato část je plná slunečníků a restaurací. O kus dál je to přece jen o něco klidnější...

Přímou úměrou s ujítými kroky lidí ubývá, pobřeží je pustější, písečná pláž bez lidí. To může být naše místo. Koupeme se, moře je teplé, nádherně nepředstavitelně lahodně vlahé. 

Necháváme se prohřívat sluníčkem a po chvíli k nám přichází kambodžská dívenka, přisedává si, je milá, uculuje se a nabízí nám ovoce.  Jirka se s ní pouští do smlouvání, oba si ten obchod užívají, ona už ví, že koupíme, Jirka míní snížit cenu co nejvíce, ona na nás ostatních ale už nejspíš vidí, že jí zaplatíme její cenu. Žvatlají spolu, nakonec vyhrává opravdu dívenka, protože je fakt milá a nám se jí zželí. Cena už je beztak nízká, kupujeme meloun, mango - to nám loupe, protože Dušánek ho loupat neumí, chvíli ho sledovala, jak boří do manga nůž, pak mu ovoce vzala a zkušenými pohyby svýma upatlanýma ručkama nám ovoce naporcovala.

Jíme s chutí a společně se smějeme. Mango je nesmírně sladké a moc dobré. Meloun si čtvrtíme, dívenka nám odebírá slupky a aranžuje si je doprostřed tácku. Stále se usmívá, oči jí jen hrají. Šáhne Dušánkovi na špeky a je z toho u vytržení.

Milá Kambodžská holčička a Dušánek :)

Zpět se nevracíme po pláži, ale zadem, jdeme do mírného kopečka, zákoutí jsou zde klasická kambodžská, tj. binec, rozestavěné a už rovnou ruinovité stavení, hemžící se špinavé děti, hlučný provoz motorek, na chodníku rozložená rodina - několik dětí, prarodiče, rodiče, možná i bratři, sestry rodičů - vařící si večeři, později se zde zjevně uloží ke spánku. Proč ne, chodník je na rozdíl od prašného okolí relativně čistý, teplý, nebude třeba přikrývky ani podložky...

V našem pokoji v hotýlku je smrad přímo hnusný, pach plísně, nevyvětraného pokoje. Drží se tu vlhko i v tom vedru. Pouštíme rychle větráky a hned je to lepší. Dokonce ani Dušánek neprotestuje a nebojí se ofouknutí.

Po sprše vyrážíme do víru města. Nacházíme trh, domorodí prodejci nabízejí vybrané lahůdky: cvrčky, larvy, žáby, hady, brouky, červy. Jirka si kupuje hádka na špejli a náhle Dušánek zaslechne otázku jakési dívky: "What is this?" a odpoví "cvrček". Dívka zírá do plata s broukama a pak jí dojde odpověď. Je radostí bez sebe, že potkává krajany a nás to také těší. V těchto končinách se to zase tak často nepoštěstí. Chvíli s nimi posedíme, popovídáme si, dívka si nakoupila od každé z uvedených lahůdek něco a statečně to ochutnává, její tři společníci se odtahují, popisují své žaludeční potíže. Jsou to máčky a dívčina je dost dobrá!

Cestování s rodiči - část druhá: Chrámy Angkor Wat

Ahojte! Je tady pokračování článku z našeho lednového cestování po Jihovýchodní Asii. Pokračujeme tam, kde jsme minule přestali. Článek opět píše moje maminka (převzato z: Cesty).
Tak hurá na to :

18. 1. 2011, úterý, "ejrejža"

Při letu s asijskou leteckou společnosti Air asia (ejrejža) do Bankoku jsme zažili docela silné turbulence, ty nám však nezabránily, abychom s chutí konzumovali objednané a zaplacené jídlo, za zvuků, které provázely  nevolnosti více než cca 1/3 cestujících.

Z letiště do Bankogu jedeme taxíkem, což je pro 4 osoby asi nejlevnější dopravní prostředek. Okolí je podivně ploché, až později zahlédneme nějaké výškáče, ovšem je to slabý odvar Hongkongu. Provoz houstne, taxíků přibývá, mají pěkné pastelové barvy, nejhezčí jsou růžové. Mezi nimi se proplétají motorové rikše, motorky, autobusy… 


Ubytováváme se v Khao shanu, které je díky Lonely Planet tak zpopularizované, že snad už se ani jinde v Bankogu ubytovat tak rychle a příjemně i levně nedá. Oblast je to značně turistická, jako ostatně asi celý Bankog. Procházíme se ulicí plné stánků a prodejců různého zboží, oblečením, kabelkami, korálky počínaje, rozmanitými jídly konče. 


Užíváme si čerstvého exotického ovoce, zabrousíme i k nejbližšímu chrámu, kde dovádějí děti a kočky a obojí se ochotně nechávají fotit. Lebedíme si v teple, skok do 30°C z chladného Hongkongu je víc než příjemný. 

19. 1. 2011, středa - království Kambodžské 

Následující den se přesouváme autobusem směr Kambodža. Po propletení se Bangkokem vjíždíme do tajských úrodných širých lánů. Tedy ovšem – políček. Rýže se střídá s řádky palem, do pravých úhlů zavlažovací kanály plné hnědé vody, sem tam dřevěná či plechová budka, občas políčko nedefinovatelné zeleniny, cukrové třtiny a zase rýže. Stále jen rovina.

Hraniční přechod mezi Thajskem a Kambodžou. 

Na Kambodžských hranicích nás čeká velké úřadování, fotí si nás, kontrolují pečlivě pasy, víza. A pak již hledíme vstříc bráně s nápisem kambodžské království. Vcházíme do jiného světa, pro nás doposud naprosto netušeně jiného, nepoznaného… Zvědavě a s údivem zíráme na spoustu domorodců  proudících oběma směry, jdoucích pěšky, či vedoucích kola, dřevěné či kovové vozíky a různé nedefinovatelné dopravní prostředky naložené věcmi všeho druhu  do neuvěřitelných vratkých pyramid. 

Lidé jsou zaprášení, obyčejní, ne zřídka s sebou vedou či na těch pyramidách vezou děti, případně děti samy něco táhnou. Někdy sedí na kopci věcí téměř celá rodina včetně babičky. Působí velmi chudobně, špinavě, jsou z jiného světa. Binec na straně tajské střídá neskutečný nepořádek (nechci-li používat silnější slova) na straně kambodžské. Na ulicích, mezi domy, všude, jsou vrstvy prachu, špíny, kde se spokojeně popelí i ty nejmenší děti. Jsou velmi roztomilé a nebrání se fotografování, za které nic nechtějí, jen jim dělá radost, že si jich někdo všímá.

Po pěším přechodu hranic pokračujeme v jízdě autobusem do cíle naší cesty, Siem Rapu, města poblíž vysněného Angkorwatu.

První den věnujeme projížďce po okolí, obhlížíme blízké chrámy, kolem nichž jsou malé stavbičky, keramické věžičky,  úložiště na lidské ostatky. Jsou krásně zdobené, je jich tu mnoho, je zde i moderní část, ty už nejsou keramické, ale vyvedené v pastelových barvách. 

Výlet po jezeře

Plovoucí vesnička na jezeře Tonle Sap v Kambodži u města Siam Reap

Kambodžská holčička se snaží vyžebrat "dolar" s hadem přes ramena

Necháváme se přesvědčit na výlet po jezeru (doporučil nám ho náš tuktukář). K vodě jdeme po úzkém molu, poskakují tam nějaké děti, holčička s fotoaparátem si fotí něco směrem k nám, poskakuje, směje se, ale nechává nás v klidu projít.  

Přehrada je kalná, takhle nějak jsem si představovala při své cestě do Egypta Nil, ( ale ten mne překvapil svojí téměř průzračnou čistotou ). Toto bylo víc než kafe. Toto bylo řídké bláto. Břehy lemovaly obydlí postavená na kůlech, jak to člověk zná ze záběrů v Bangladéši. Tu jsem si vždy spojovala s největší chudobou světa a tady je to také takové. Obdobná obydlí, obdobní chudí lidé, obdobná špína kolem jejich „domků“. 

Prodejci a jejich "krámky" na jezeře

Obydlí jsou to částečně dřevěná, částečně proutěná, semtam hadra, občas plech. V přehradě se pere, hrají si v ní děti, plave se v ní, vypouští se do ní binec z lodí, jistě všechno z domů… Kolem nás projíždějí ženy na úzkých loďkách, mají s sebou děti, i kojence a žebrají právě prostřednictví těch dětí, jejich prosebných očí, smutných pohledů. Na jezeře  strávíme cca dvě hodiny, celou tu dobu je co sledovat, součástí je i prohlídka krokodýlí farmy, což však je jen několik líných krokodýlů na pontonu uprostřed jezera – zcela zjevná atrakce pro turisty.

Vracíme se umoření vedrem, ale výlet stál za to. Ten život v okolí jezera, i když již částečně podřízený turismu, byl opravdu zajímavý. Vylodili jsme se na jiném místě, než jsme se naloďovali a po ujití pár metrů nás čekalo překvapení: poskakující děti kolem nás, cca 10tileté, a nabízí nám za 3 dolary porcelánové talíře, malované, s díky odmítáme, a pak si najednou všímáme – na talířcích jsou naše fotky. Jsme vyfoceni všichni!

Docvakává nám, že to focení na molu nebylo jen tak náhodné, bylo zacílené opravdu na nás a pochopitelně na všechny další turisty, kteří tudy procházeli.  Nebýt toho, že naše cestování z daleka nekončí a umístit talíř do batohu není to nejlepší, tak bysme si tento suvenýr koupili. Jen pro ten nápad, pro radost i výdělek dětí…

Angkorwat!

V podvečer nás čeká návštěva vysněného chrámu chrámů, splnění obrovského snu. Ankorwat. Jen to slovo zní zázračně, tajemně, vzdáleně. Je to něco ne z jiného světadílu ale spíše z jiné planety, co se nedosažitelnosti (po stránce naplnění snu) týká. A teď se k němu blížíme. Jedeme tuktukem, jak jinak, míříme k němu schválně tak pozdě odpoledne, abychom ho zastihli v jeho největší kráse – při západu slunce. Ankorwat je jeden z mnoha chrámů v této oblasti, zřejmě ten největší, nejrozsáhlejší, opravdu velkolepý. 

V 16. 45 se otevírají pokladny na nákup vstupenek na další dny, přičemž na vstupenku na zítřejší den je možné jít již dnes – tedy v tuto dobu. Při nákupu lístků nás fotí, dostáváme vstupenku se svým foto. Tak to je něco! To je pro nás také nový zážitek, zatím nás nikde jinde při našich cestách  takové opatření nepotkalo. Vše proběhlo rychle, žádné velké zdržování, že je člověk focen, skoro ani nezpozoruje. Jen upřenější kouknutí do okénka přepážky a už dostáváme lístek.

Přicházíme hlavní promenádní cestou k chrámu, přecházíme vodní příkop, míjíme jezírko a se zatajeným dechem si prohlížíme mohutnou stavbu. Je mnohem větší, než jsme si představovali, působí majestátním, starobylým dojmem. Fotíme jako zběsilí, využíváme toho, že už je zde méně lidí, do protivky se trousí znavení turisté a šouravě chrám opouští. Zítra asi budeme vypadat obdobně. Zítra nás čeká velké sousto Angkorských watů (tedy chrámů). Při pohledu na tento největší si uvědomujeme, že nám tu chybí kolem něho džungle, ve které byly chrámy nalezeny, je tu prostranství, jen pár palem i dalších stromů, ale džungle nikde. Chrám se zlatavě, červenavě třpytí díky čím dál nižšímu slunci, procházíme jeho vnitřek, vše co se dá a pak se ještě honem vracíme k jezírku, abychom si vyfotili odraz chrámu v jeho hladině. Docela se zadařilo.

Chrám chrámů - Angkor Wat těsně pří západu slunce

21. 1. 2011, pátek - Ankorské waty

Budíček je v 5,30, abychom si vychutnali východ slunce nad chrámy. Náš tuktukář nás už čeká. Je docela chladno, ale my vyrážíme směle jen v tričkách, přece si nebudeme brát větrovky, abychom je pak celý den tahali. Cesty jsou zatím docela prázdné, uháníme s naším 4 místným tuktukem jako o závod. Potkáváme jen sem tam nějakou motorku, případně osamělý tuktuk. 

Vítr kolem nás hviždí a z nás se pomalu ale jistě stávají rampouchy. Nu, trochu jsme to podcenili, nějaké ty zimní doplňky by se hodily. Neměli jsme ssebou moudrou radu starších, aby nám to připomněla, Lubor ani Zdeněk by nás takovou mladickou nerozvážnost nenechali udělat. Dvacet, pětadvacet minut jízdy nás prokřehlo dokonale. 

Zastavujeme u prvního osamělého chrámu ( Prasat Kravan ) a první co se stane,vrhá se k nám iniciativní domorodá dívčina s nabídkou cold drink. Hrubě to neodhadla, takhle vařící čaj s rumem, to bysme přivítali! 

Do chrámu Prasat Kravan se opírá vycházející slunce. Kocháme se pohledem na červenavé kameny, lačně popoháníme sluníčko, aby se šplhalo výš a výš a konečně nás zahřálo. Je tu nádherně liduprosto. Snídáme na kamenné zídce a konečně se trochu prohříváme.

Příprava snídaně před chrámem Prasat Kravan

Zase tuktukem s naším řidičem  přejíždíme cca 1,5 km k Sraz Srangu, rybníku, u kterého si právě fotograf aranžuje mnichy a fotí je při vycházejícím slunci. Využíváme situace a přidáváme se k fotografování taktéž. 

Východ slunce nad jezerem Sraz Srang s naaranžovanými mnichy :)

Pokračujeme naproti přes cestu, jdeme ke chrámu Banteay Kdey, zde jsme svědky natáčení sekvence s tanečnicemi - nastrojené a namalované dívky se něžně a vláčně pohybují do rytmu jemné podmanivé hudby, mají stejný výraz i pohyby jako dívky vytesané dávnými umělci na stěny chrámů... 

Jedna s tisíců dívek na zdech chrámu Banteay Kdey

Obcházíme chrám, obdivujeme prorostlý strom do jeho zdí. 

Popojíždíme k dalšímu chrámu, cca 2 km odsud, je to chrám Ta Prohm a zviditelnil se tím, že v něm byl natočen film Lara Croft. Film jsme neviděli, ale prostředí chrámu je úžasné, velkolepé, v chrámu bylo ponecháno nejvíce zelěně, prorůstající stromy jsou fascinující...

V chrámu Ta Prohm je nejlépe vidět, jak byl celý chrámový komplex "snězen" džunglí

... Jedeme 4 km na východ a jsme u chrámu Pre Rup. Je to pyramidální stavba, na kterou lezeme po prudkých schodech.

Prudký výstup na vrchol chrámu Pre Rup

... Následuje East Mebon, čtvercového tvaru, se slonečkama v každém rohu       

Slon v rohu chrámu East Mebon

            

Přes komplex Ta Som ( opětovně ponecháný v džungli ) přijíždíme za 2km k komlexu Neak Pean. Jedná se o jezerní kompex, nebo spíš bazénový, kde je 5 nádrží, ve středové nádrži je hladina vyšší než ve čtyřech okrajových, v okrajových je krytý přepad, kopulka, v její  vnitřní části jsou v jedné slon, v další lev, tyg, kůň. V nádržích je svatá voda, z horní nádrže, když je dostatek vody, to přetéká do okrajových bazénků. 

Pohled na centrální nádrž vodního chrámu Neak Pean

        

... 2 km na západ je Preach Khan, příchod k tomuto komplexu je jak k našim zámkům či hradům, průchod podél džungle, jakoby alejí.

Velkolepý vstup ke chrámu Preach Khan

Přicházíme k vodní ploše, na které počínají kvést lotusy, vcházíme na most, kde jsou sochy s uraženýma hlavama a nesoucí hada, procházíme branou k chrámu, který by se docela vyjímal v Řecku. "Řecký" chrám má dlouhatánské chodby s průhledy do obou stran.

Průhled jedním z desítek chrámů

Procházíme si ho skrz na skrz, druhá strana je zrcalovitě stejná, tj. přicházíme k mostu se sochami, většinou zase bez hlav, následuje džunglová alej. 

Strážci u vchodu do chrámu s useknutými hlavami

Chrám Ta Keo je hodně prudký, pyramidálního tvaru, bez ozdob, chůze po něm je dost nebezpečná, v našich podmínkách by byl nepřístupný. Ale zde se na něj opatrně šplháme, kocháme se rozhledem z něj. Je to nejstarší chrám v této oblasti. 

Téměř kolmý pohled z vrcholu chrámu Ta Keo

Východní bránou vjíždíme do místního "lednicko-valtického" areálu Angkor Thomu.

Areál Angkor Thomu

Je to upravené prostranství s několika chrámy, pomalu ho procházíme, míříme ke sloní terase. Těšíme se pohledem na první opičky, přes terasu leprózního krále se dostáváme k terase sloní. 

V polovině ji opouštíme a míříme přes lesík k  chrámu Phimeanakas. Je to pyramida v parku, vstup na vlastní nebezpečí. 

Po prohlídkové trase míjíme komlex Baphuon, bohužel je v rekonstrukci a zavízá se v 15 hodin, my jsme u něho později, tak nám něco zůstává na příště ( bude - li nějaké příště ).

Za zmínku stojí ještě bezesporu chrám Bayon, chrám s hlavama. Má 54 věží a 216 obličejů, tj. 4 obličeje na každé věži...  Jsme zde už v podvečer a chrám se začíná zbarvovat do červenava. I když jsme už hodně unavení, vnímáme jeho tajemnost a krásu. 

Monumentální královský chrám Bayon

Na závěr  dne jdeme ke chrámu na kopci Phnom Bakheng. Spolu s námi se tam ale hrnou davy lidí, jakoby se všichni turisti rozhodli, že západ slunce budou sledovat odsud. Není se ale co divit, je to jediný kopec v okolí a na něm ještě chrám. Tak tam kráčíme také, nenecháme se vézt na slonech po sloní stezce - to činí opravdu jen ti zazobanější turisté. 

Sloní transport pro turisty na vyvýšený chrám odkud se davy turistů dívají na západ slunce

Srocení tuktukářů na stezce pod odbočkou ke chrámů dává tušit, kolik lidí se tam hrne... 

Tuk tukáři čekající na své turisty, až si vyfotí západ slunce :)

Na vrchol chrámu vedou úzké, prudké  schody, navíc je docela umění najít si místo a protlačit se k nim a pak se ještě nenechat sežduchnout. Zdárně se vyšplháme nahoru, obcházíme chrám a potvrzujeme si, co vlastně víme už dávno - davová turistika nás nejenže nebaví, ale přímo znechucuje. I když zde západ slunce může být úžasný, za podmínek, kdy si hledáš místo na stoupnutí a ruší tě žvatlání nesčíslných hlasů, to to pravé není...

To dnešní  snídaně při východu slunce v osamělém chrámu - to byla pohádka!  

Dereme se v protisměru pryč odsud, po sloní stezce dolů k tuktuku.

:) Jo, na slonech se tady jezdí už od nepaměti :)

Tím, že opouštíme chrám před západem slunce má jednu velkou výhodu i pro našeho tuktukáře - silnička je prázdná, uhání si to osaměle a tudíž rychle zpět k městu.  

Bleskově se sprchuje v našem hostelu, krátce nabíráme sil a vyrážíme do města, do Siam Reapu. Dáváme si výbornou kambodžskou večeři - polévku Amok, v kokosovém ořechu - završenou ovocnými koktejly. Užíváme si ožírání noh rybičkami - tentokrát velkými. Žádní 4 cm štíhlí chudáčci, ale pěkní tlusťoučcí 10 cm macíci. Docela už koušou, že sebou i chvílemi škubeme, ale je to velmi příjemné, únava celého dne z nás spadává. 

Pak se ještě poddáváme masáži nohou - je docela bolestivá, ale také úlevná. Naše večerní slasti končí relaxačním pálením voskové svíce v uších a souběžnou masáží hlavy - jemné pohyby kolem ucha, oka, na čele.  Je to procedura proti bolesti hlavy, uší, stresu a zároveň je to  pročištění uší. Ověřit jsme si mohli to pročištění uší  - když se vosková trubička rozstříhla, bylo vidět, co všechno obsahovaly naše uši - no fuj!