Cestování s rodiči - část pátá: Z Kambodži zpět do Bangkoku

Je zde poslední část článku z našeho lednového cestování Thajskem. Je to na pár měsíců poslední příspěvek maminky na tomto blogu (ano jen na pár měsíců - ale o tom více někdy jindy) :) (převzato z Cesty)

Tak si to zase užijte!

 

26. 1. 2011 středa - Džunglí k vodopádům

Cedule, která varuje před tím, že se nesmí chodit
mimo cesty, protože tam mohou být nevybuchlé miny :)

Sjednáváme si tuktuk, veze nás do 19 km vzdáleného místa, kde mají být vodopády. Chudák motorka nás sotva utáhne, stašně do kopců hrčí, zabírá na jedničku z posledních sil, ale nakonec to zvládne. Odbočujeme z hlavní cesty, cca 1,5 km od vodopádů nás tuktukář vysazuje a dál už musíme po svých. Docela rádi se procházíme, užíváme si přírodu kolem. Cesta je z červenooranžové hlíny, kolem nás je džungle. 

Fotíme kytky, posloucháme zvuky z příkrovu lesa, který je po obou stranách cesty. Posledních pár metrů scházíme z kopce, přidržujeme se bambusového zábradlí. Otevírá se nám pohled na řeku a vodopády. Kromě jedné jediné prodavačky nápojů zde není nikdo. Nádhera! Brodíme se, cachtáme, převlékáme do plavek a noříme svá zpocená těla do úžasných teploučkých tůněk, necháváme si záda a ramena masírovat proudy padající vody. 

Vodopády Taitai u Kambodžského příhraničního města Koh Kong - byli jsme tu naprosto sami! :)

Na hotelové pláži  

Kohkong opouštíme zase se zavazadly a na doporučení našeho tuktukáře, který nás tam i zavezl, část odpoledne trávíme na hotelové pláži. Přicházíme k ní přes honosný několikahvězdičkový hotel, který je centrem hazardu zde v pohraničí. Pláž je prázdná, zřejmě  je hotel pro běžné smrtelníky drahý a ti ostatní se sem nepřijeli koupat, ale hrát hazardní hry. Když docházíme k hotelu, dveře nám otevírají olivreovaní vrátní, část personálu se vrhá k nám, aby nám pomohla s baťohy, ale my hrdě proplujeme vstupní halou až na pláž. Zde jsme leželi cca 1 1/2 hodiny a za celou dobu se přišel do moře vykoupat jeden tatínek s dvěva dětmi, jank byla pláž pouze pro nás. 

Hotelová pláž, která patřila jen a jen nám. Já jsem se tu prospal a vzbudil jsem se s pusou plnou písku :) Ale jinak tu bylo moc pěkne :)

Pěšky přes hranice 

Od hotelu je k hranici cca 1 km, přicházíme k ní pěšky, nastává razítkování dokladů, vyplňování údajů o bezinfekčnosti, přihlašovací a odhlašovací lístky k pobytu a pak už jsme zase v Thajsku. Už zde na hranicích je poznat, že jsme se dostali do bohatší, dražší země. Doprava přímo do Bangkogu je nehorázně drahá, využíváme zkušenosti našeho zcestovalého syna a jedeme v otevřené dodávce cca 16 km do Kjong Tai, kde přesedáme do jiné dodávky a tou zdoláváme cca 60 km do Tratu. Našimi spolucestujícími jsou maminy z dětmi, 2 babičky, 2 běloši.  Sedíme na nepříliš pohodlné podélné lavici, vítr nám pročechrává vlasy, zima nám není a že je naše počínání lehkovážné, poznáváme až následující dny, kdy se nás zmocňuje parádní nachlazení. No holt nejsme tak otužilí jako místní mimina a kojící matky, měli jsme se při jízdě na otevřeném voze přiodít zimními doplňky. Podcenili jsme to, ale to zatím nevíme, zatím si to užíváme. 

V Tratu se ubytováváme u místního kanálu v levném hostelu, ten honosnější, moderní, na lepším místě odmítáme, spokojujeme se s tímto i když kanál je poněkud smradlavý a dveře do místnosti musíme velice rychle zavírat, aby se nám tam nevrhli komáři. Ale lůžka jsou čistá, široká, vyspíme se krásně.

27. 1. 2011, čtvrtek - minivanem do hlavního města 

Po snídani v milé restauraci majitele bungalovů jsme byli odvezeni na autobusové nádraží minivanů, malých autobusů, které odjíždějí každou hodinu do Bangkogu. Jsou o něco dražší než klasický autobus, ale spolehlivější (čemuž po zkušenostech rádi věříme) a hlavně rychlejší. Cestou máme pouze dvě desetiminutové přestávky, cesta opravdu odsýpá a do Bangkogu přijíždíme načas. Zbržďuje nás až dopravní zácpa ve středu města.

Poznávání Bangkogu  

Jedna z desítek soch na chrámu Wat Arun

Do Khaosanu se necháváme převést taxíkem. Ubytováváme se v jednom z hostelů, ve třetím patře, v hezkém pokoji, společně. Po obědě vyrážíme místní vodní šalinou ke khmerskému watu, který byl postaven v letech 1100-1300, Wat arunu. Je to nádherný chrám, obložený ozdůbkami z keramiky a porcelánu, které byly použity z lodí, které přijížděly do Číny a byly přetíženy a tudíž ji bylo třeba odlehčit. Po chrámu šplháme po vysokých strmých schodech a tajíme dech nad jeho zvláštní jinou krásou a neskutečnou prací, která do něj byla vložena. Není na něm místečka, které by nebylo obloženo, ozdobeno. Barvy toho všeho jsou decentní, léty trochu omšelé, ale možná i proto to vypadá tak úžasně.

Liduška, Mamka a taťka při výstupu na chrám Wat Arun v Bangkoku

Zase říční šalinou přejíždíme jen z jednoho břehu na druhý, ke chrámu Wat Pho, je to chrám ležícího Budhy, dlouhého 46 m.Vyroben je z cihel, dokončen do tvaru sádrou a natřen na zlato.

Západ slunce nad areálem chrámu Wat Pho

Další chrámy tohoto areálu jsou opravené, čiší z nich novota, umělost, jsou moc barevné, zlaté, třpytivé. To co se nám líbilo u chrámu na protějším břehu, u tohoto nás neoslňuje. Až při zapadajícím slunci začínáme chápat i tuto krásu. Najednou vše kolem nás krásně pableskuje, nikoli uměle, ale už umělecky... 

"Zlaté" střechy chrámu Wat Pho ozářené zapadajícím sluncem

Nazpět jdeme pěšky kolem královského paláce, procházíme i trhem s oblečením, prohlížíme trička, sukně, ale že bysme své nákupy nemohly unést, se říct nedá.

Během celého dnešního dne nás trápí  lehké střevní potíže, nic kritického, zkrátka nám jen dělá dobře pocit, když záchody jsou blízko. Navíc všichni ještě postupně dostáváme rýmu, což je jistě následek jízdy v otevřeném vozidle... 

28. 1. 2011 pátek 

Využíváme opět služeb lodní šaliny, necháváme se dovézt  ke Královskému paláci. Otevírá se v 8.30 hod, my jsme tam jen o chvilku později a již je zde hemžení národa. Doufali jsme, že brzký příchod bude znamenat méně lidí, ale není tomu tak. Prohlížíme si spoustu menších chrámů, zlatou zvonici, pak jdeme do chrámu, ve kterém je slavný nefritový budha. Chrám je obrovský, jako do všech chrámů i sem vstupujeme bosky, nefriťáček je na samém konci chrámu, u stropu, vzhledem k velikosti budovy malá, cca půlmetrová soška. Později v muzeu zjišťujeme, že v každém ročním období ho oblékají do jiných šatečků. Teď je v zimním.

Mimo chrámy je nedýchatelný pařák, jsme znavení, vyžíznění, sotva se plazíme. Pak procházíme kolem paláce, který je hodně podobný evropské architektuře, dole v něm je výstava zbraní. Ty nás nechávají klidnými, jen procházíme tuto výstavu a raději se venku kocháme pohledem na keře ostříhané do kulovitých tvarů z větví, fotíme květenu, lotosy. Pak procházíme i muzejní částí paláce, kde jsou věci darované budhům. Sklo, keramika, porcelán, nepřeberné množství krásných věcí. Na stěnách jsou fotky královské rodiny, král je zde vyfocen jako mladík, na trůn přitom usedl v r. 1946, takže má kolem 90ti let.

Pak jsme přišli k čínskému chrámu, dále k naproti umístěnému watu, ve kterém je sedící budha v nadživotní velikosti, zlatý. Vyloupli ho ze sádry, kterou byl dlouhá léta pokryt, nevědělo se, jak moc je cenný.

Obrovský zlatý budha ve Watu blízko vlakového nádraží v Bangkoku

Odcházíme odsud čínskou čtvrtí, během pár kroků se ocitáme v jiném světě, vzpomínáme na Taiwan. Blíží se čínský nový rok, tak je to tu zaplavené spoustou lesklých cetek, mraky věciček, které nejsou k ničemu, jen jsou lesklé, barevné - převažuje červená a zlatá. 

Vedro je úmorné, jsme fakt docela zmoženi, obědváme u stanice metra v malé restauraci. Metrem se pak popovezeme k obchodnímu centru. Zde nastává ta pravá hrůza pro nás. Prvotní úsilí a nadšení něco koupit pro rodiny nás velmi brzy opouští, je zde obrovské množství lidí, hlasitá muzika, zima z klimatizace. Po vedru venku je to pro nás docela teplotní šok, klepeme se a vůbec si to neužíváme.  Docela dost lituji, že jsem více nepůsobila na Dušánka a nedonutila ho k návštěvě květinové burzy, která mne zaujala u přístavu na mapce... (Jenže jsme o burze nic nevěděli, tak jsem další cestování napříč Bankogem neprosazovala).   

... Přece jen něco málo nakupujeme a už naprosto nepoužitelní vyrážíme pěšky zpět ke Khaosanu. Chtěli jsme jet autobusem, ale je taková dopravní zácpa, že by to byla sebevražda, radši se pohybujeme po svých, než abysme viseli za jednu ruku ve stojícím a jen občas popojedoucím autobuse. Teď nás zase moří výfukové plyny a hluk, bolí nás celý člověk a do rytmu si smrkáme a prskáme. Prostě pohodový city walking.

Večeříme v pouliční restauraci svalení do křesel z pytlů, my holky si dáváme misku rýže a čaj, pánové si užívají klasické thajské jídélko.

Po večeři nás Jirka doprovází na letiště, chytáme taxi téměř okamžitě. Řidič je milý a vcelku klidně snáší, že mu auto zamořujeme bacily. Jinak jsou na to totiž strašně háklivý, bojí se nákazy opravdu moc.

Na letišti se musíme s Jiříkem, naším úžasným průvodcem,  rozloučit a to  nikoli na 10 dní, jak jsme si mysleli, ale nejspíš na 5 měsíců. Vypadá to, že jeho zahraniční pobyt bude pokračovat i další semestr...

Bylo to nádherné, Jirko, opět jsi nás provedl kusem nádherného světa a ukázal nám oblasti, kam bychom si bez tebe vůbec netroufli!

Asie je úžasný světadíl,  plný skvělých lidí, zvláštních paradoxů, překrásné přírody. Kdo ho okusí, musí se k němu vracet. 

Good bye Asia and nice to meet you!