Cestování s rodiči - část druhá: Chrámy Angkor Wat

Ahojte! Je tady pokračování článku z našeho lednového cestování po Jihovýchodní Asii. Pokračujeme tam, kde jsme minule přestali. Článek opět píše moje maminka (převzato z: Cesty).
Tak hurá na to :

18. 1. 2011, úterý, "ejrejža"

Při letu s asijskou leteckou společnosti Air asia (ejrejža) do Bankoku jsme zažili docela silné turbulence, ty nám však nezabránily, abychom s chutí konzumovali objednané a zaplacené jídlo, za zvuků, které provázely  nevolnosti více než cca 1/3 cestujících.

Z letiště do Bankogu jedeme taxíkem, což je pro 4 osoby asi nejlevnější dopravní prostředek. Okolí je podivně ploché, až později zahlédneme nějaké výškáče, ovšem je to slabý odvar Hongkongu. Provoz houstne, taxíků přibývá, mají pěkné pastelové barvy, nejhezčí jsou růžové. Mezi nimi se proplétají motorové rikše, motorky, autobusy… 


Ubytováváme se v Khao shanu, které je díky Lonely Planet tak zpopularizované, že snad už se ani jinde v Bankogu ubytovat tak rychle a příjemně i levně nedá. Oblast je to značně turistická, jako ostatně asi celý Bankog. Procházíme se ulicí plné stánků a prodejců různého zboží, oblečením, kabelkami, korálky počínaje, rozmanitými jídly konče. 


Užíváme si čerstvého exotického ovoce, zabrousíme i k nejbližšímu chrámu, kde dovádějí děti a kočky a obojí se ochotně nechávají fotit. Lebedíme si v teple, skok do 30°C z chladného Hongkongu je víc než příjemný. 

19. 1. 2011, středa - království Kambodžské 

Následující den se přesouváme autobusem směr Kambodža. Po propletení se Bangkokem vjíždíme do tajských úrodných širých lánů. Tedy ovšem – políček. Rýže se střídá s řádky palem, do pravých úhlů zavlažovací kanály plné hnědé vody, sem tam dřevěná či plechová budka, občas políčko nedefinovatelné zeleniny, cukrové třtiny a zase rýže. Stále jen rovina.

Hraniční přechod mezi Thajskem a Kambodžou. 

Na Kambodžských hranicích nás čeká velké úřadování, fotí si nás, kontrolují pečlivě pasy, víza. A pak již hledíme vstříc bráně s nápisem kambodžské království. Vcházíme do jiného světa, pro nás doposud naprosto netušeně jiného, nepoznaného… Zvědavě a s údivem zíráme na spoustu domorodců  proudících oběma směry, jdoucích pěšky, či vedoucích kola, dřevěné či kovové vozíky a různé nedefinovatelné dopravní prostředky naložené věcmi všeho druhu  do neuvěřitelných vratkých pyramid. 

Lidé jsou zaprášení, obyčejní, ne zřídka s sebou vedou či na těch pyramidách vezou děti, případně děti samy něco táhnou. Někdy sedí na kopci věcí téměř celá rodina včetně babičky. Působí velmi chudobně, špinavě, jsou z jiného světa. Binec na straně tajské střídá neskutečný nepořádek (nechci-li používat silnější slova) na straně kambodžské. Na ulicích, mezi domy, všude, jsou vrstvy prachu, špíny, kde se spokojeně popelí i ty nejmenší děti. Jsou velmi roztomilé a nebrání se fotografování, za které nic nechtějí, jen jim dělá radost, že si jich někdo všímá.

Po pěším přechodu hranic pokračujeme v jízdě autobusem do cíle naší cesty, Siem Rapu, města poblíž vysněného Angkorwatu.

První den věnujeme projížďce po okolí, obhlížíme blízké chrámy, kolem nichž jsou malé stavbičky, keramické věžičky,  úložiště na lidské ostatky. Jsou krásně zdobené, je jich tu mnoho, je zde i moderní část, ty už nejsou keramické, ale vyvedené v pastelových barvách. 

Výlet po jezeře

Plovoucí vesnička na jezeře Tonle Sap v Kambodži u města Siam Reap

Kambodžská holčička se snaží vyžebrat "dolar" s hadem přes ramena

Necháváme se přesvědčit na výlet po jezeru (doporučil nám ho náš tuktukář). K vodě jdeme po úzkém molu, poskakují tam nějaké děti, holčička s fotoaparátem si fotí něco směrem k nám, poskakuje, směje se, ale nechává nás v klidu projít.  

Přehrada je kalná, takhle nějak jsem si představovala při své cestě do Egypta Nil, ( ale ten mne překvapil svojí téměř průzračnou čistotou ). Toto bylo víc než kafe. Toto bylo řídké bláto. Břehy lemovaly obydlí postavená na kůlech, jak to člověk zná ze záběrů v Bangladéši. Tu jsem si vždy spojovala s největší chudobou světa a tady je to také takové. Obdobná obydlí, obdobní chudí lidé, obdobná špína kolem jejich „domků“. 

Prodejci a jejich "krámky" na jezeře

Obydlí jsou to částečně dřevěná, částečně proutěná, semtam hadra, občas plech. V přehradě se pere, hrají si v ní děti, plave se v ní, vypouští se do ní binec z lodí, jistě všechno z domů… Kolem nás projíždějí ženy na úzkých loďkách, mají s sebou děti, i kojence a žebrají právě prostřednictví těch dětí, jejich prosebných očí, smutných pohledů. Na jezeře  strávíme cca dvě hodiny, celou tu dobu je co sledovat, součástí je i prohlídka krokodýlí farmy, což však je jen několik líných krokodýlů na pontonu uprostřed jezera – zcela zjevná atrakce pro turisty.

Vracíme se umoření vedrem, ale výlet stál za to. Ten život v okolí jezera, i když již částečně podřízený turismu, byl opravdu zajímavý. Vylodili jsme se na jiném místě, než jsme se naloďovali a po ujití pár metrů nás čekalo překvapení: poskakující děti kolem nás, cca 10tileté, a nabízí nám za 3 dolary porcelánové talíře, malované, s díky odmítáme, a pak si najednou všímáme – na talířcích jsou naše fotky. Jsme vyfoceni všichni!

Docvakává nám, že to focení na molu nebylo jen tak náhodné, bylo zacílené opravdu na nás a pochopitelně na všechny další turisty, kteří tudy procházeli.  Nebýt toho, že naše cestování z daleka nekončí a umístit talíř do batohu není to nejlepší, tak bysme si tento suvenýr koupili. Jen pro ten nápad, pro radost i výdělek dětí…

Angkorwat!

V podvečer nás čeká návštěva vysněného chrámu chrámů, splnění obrovského snu. Ankorwat. Jen to slovo zní zázračně, tajemně, vzdáleně. Je to něco ne z jiného světadílu ale spíše z jiné planety, co se nedosažitelnosti (po stránce naplnění snu) týká. A teď se k němu blížíme. Jedeme tuktukem, jak jinak, míříme k němu schválně tak pozdě odpoledne, abychom ho zastihli v jeho největší kráse – při západu slunce. Ankorwat je jeden z mnoha chrámů v této oblasti, zřejmě ten největší, nejrozsáhlejší, opravdu velkolepý. 

V 16. 45 se otevírají pokladny na nákup vstupenek na další dny, přičemž na vstupenku na zítřejší den je možné jít již dnes – tedy v tuto dobu. Při nákupu lístků nás fotí, dostáváme vstupenku se svým foto. Tak to je něco! To je pro nás také nový zážitek, zatím nás nikde jinde při našich cestách  takové opatření nepotkalo. Vše proběhlo rychle, žádné velké zdržování, že je člověk focen, skoro ani nezpozoruje. Jen upřenější kouknutí do okénka přepážky a už dostáváme lístek.

Přicházíme hlavní promenádní cestou k chrámu, přecházíme vodní příkop, míjíme jezírko a se zatajeným dechem si prohlížíme mohutnou stavbu. Je mnohem větší, než jsme si představovali, působí majestátním, starobylým dojmem. Fotíme jako zběsilí, využíváme toho, že už je zde méně lidí, do protivky se trousí znavení turisté a šouravě chrám opouští. Zítra asi budeme vypadat obdobně. Zítra nás čeká velké sousto Angkorských watů (tedy chrámů). Při pohledu na tento největší si uvědomujeme, že nám tu chybí kolem něho džungle, ve které byly chrámy nalezeny, je tu prostranství, jen pár palem i dalších stromů, ale džungle nikde. Chrám se zlatavě, červenavě třpytí díky čím dál nižšímu slunci, procházíme jeho vnitřek, vše co se dá a pak se ještě honem vracíme k jezírku, abychom si vyfotili odraz chrámu v jeho hladině. Docela se zadařilo.

Chrám chrámů - Angkor Wat těsně pří západu slunce

21. 1. 2011, pátek - Ankorské waty

Budíček je v 5,30, abychom si vychutnali východ slunce nad chrámy. Náš tuktukář nás už čeká. Je docela chladno, ale my vyrážíme směle jen v tričkách, přece si nebudeme brát větrovky, abychom je pak celý den tahali. Cesty jsou zatím docela prázdné, uháníme s naším 4 místným tuktukem jako o závod. Potkáváme jen sem tam nějakou motorku, případně osamělý tuktuk. 

Vítr kolem nás hviždí a z nás se pomalu ale jistě stávají rampouchy. Nu, trochu jsme to podcenili, nějaké ty zimní doplňky by se hodily. Neměli jsme ssebou moudrou radu starších, aby nám to připomněla, Lubor ani Zdeněk by nás takovou mladickou nerozvážnost nenechali udělat. Dvacet, pětadvacet minut jízdy nás prokřehlo dokonale. 

Zastavujeme u prvního osamělého chrámu ( Prasat Kravan ) a první co se stane,vrhá se k nám iniciativní domorodá dívčina s nabídkou cold drink. Hrubě to neodhadla, takhle vařící čaj s rumem, to bysme přivítali! 

Do chrámu Prasat Kravan se opírá vycházející slunce. Kocháme se pohledem na červenavé kameny, lačně popoháníme sluníčko, aby se šplhalo výš a výš a konečně nás zahřálo. Je tu nádherně liduprosto. Snídáme na kamenné zídce a konečně se trochu prohříváme.

Příprava snídaně před chrámem Prasat Kravan

Zase tuktukem s naším řidičem  přejíždíme cca 1,5 km k Sraz Srangu, rybníku, u kterého si právě fotograf aranžuje mnichy a fotí je při vycházejícím slunci. Využíváme situace a přidáváme se k fotografování taktéž. 

Východ slunce nad jezerem Sraz Srang s naaranžovanými mnichy :)

Pokračujeme naproti přes cestu, jdeme ke chrámu Banteay Kdey, zde jsme svědky natáčení sekvence s tanečnicemi - nastrojené a namalované dívky se něžně a vláčně pohybují do rytmu jemné podmanivé hudby, mají stejný výraz i pohyby jako dívky vytesané dávnými umělci na stěny chrámů... 

Jedna s tisíců dívek na zdech chrámu Banteay Kdey

Obcházíme chrám, obdivujeme prorostlý strom do jeho zdí. 

Popojíždíme k dalšímu chrámu, cca 2 km odsud, je to chrám Ta Prohm a zviditelnil se tím, že v něm byl natočen film Lara Croft. Film jsme neviděli, ale prostředí chrámu je úžasné, velkolepé, v chrámu bylo ponecháno nejvíce zelěně, prorůstající stromy jsou fascinující...

V chrámu Ta Prohm je nejlépe vidět, jak byl celý chrámový komplex "snězen" džunglí

... Jedeme 4 km na východ a jsme u chrámu Pre Rup. Je to pyramidální stavba, na kterou lezeme po prudkých schodech.

Prudký výstup na vrchol chrámu Pre Rup

... Následuje East Mebon, čtvercového tvaru, se slonečkama v každém rohu       

Slon v rohu chrámu East Mebon

            

Přes komplex Ta Som ( opětovně ponecháný v džungli ) přijíždíme za 2km k komlexu Neak Pean. Jedná se o jezerní kompex, nebo spíš bazénový, kde je 5 nádrží, ve středové nádrži je hladina vyšší než ve čtyřech okrajových, v okrajových je krytý přepad, kopulka, v její  vnitřní části jsou v jedné slon, v další lev, tyg, kůň. V nádržích je svatá voda, z horní nádrže, když je dostatek vody, to přetéká do okrajových bazénků. 

Pohled na centrální nádrž vodního chrámu Neak Pean

        

... 2 km na západ je Preach Khan, příchod k tomuto komplexu je jak k našim zámkům či hradům, průchod podél džungle, jakoby alejí.

Velkolepý vstup ke chrámu Preach Khan

Přicházíme k vodní ploše, na které počínají kvést lotusy, vcházíme na most, kde jsou sochy s uraženýma hlavama a nesoucí hada, procházíme branou k chrámu, který by se docela vyjímal v Řecku. "Řecký" chrám má dlouhatánské chodby s průhledy do obou stran.

Průhled jedním z desítek chrámů

Procházíme si ho skrz na skrz, druhá strana je zrcalovitě stejná, tj. přicházíme k mostu se sochami, většinou zase bez hlav, následuje džunglová alej. 

Strážci u vchodu do chrámu s useknutými hlavami

Chrám Ta Keo je hodně prudký, pyramidálního tvaru, bez ozdob, chůze po něm je dost nebezpečná, v našich podmínkách by byl nepřístupný. Ale zde se na něj opatrně šplháme, kocháme se rozhledem z něj. Je to nejstarší chrám v této oblasti. 

Téměř kolmý pohled z vrcholu chrámu Ta Keo

Východní bránou vjíždíme do místního "lednicko-valtického" areálu Angkor Thomu.

Areál Angkor Thomu

Je to upravené prostranství s několika chrámy, pomalu ho procházíme, míříme ke sloní terase. Těšíme se pohledem na první opičky, přes terasu leprózního krále se dostáváme k terase sloní. 

V polovině ji opouštíme a míříme přes lesík k  chrámu Phimeanakas. Je to pyramida v parku, vstup na vlastní nebezpečí. 

Po prohlídkové trase míjíme komlex Baphuon, bohužel je v rekonstrukci a zavízá se v 15 hodin, my jsme u něho později, tak nám něco zůstává na příště ( bude - li nějaké příště ).

Za zmínku stojí ještě bezesporu chrám Bayon, chrám s hlavama. Má 54 věží a 216 obličejů, tj. 4 obličeje na každé věži...  Jsme zde už v podvečer a chrám se začíná zbarvovat do červenava. I když jsme už hodně unavení, vnímáme jeho tajemnost a krásu. 

Monumentální královský chrám Bayon

Na závěr  dne jdeme ke chrámu na kopci Phnom Bakheng. Spolu s námi se tam ale hrnou davy lidí, jakoby se všichni turisti rozhodli, že západ slunce budou sledovat odsud. Není se ale co divit, je to jediný kopec v okolí a na něm ještě chrám. Tak tam kráčíme také, nenecháme se vézt na slonech po sloní stezce - to činí opravdu jen ti zazobanější turisté. 

Sloní transport pro turisty na vyvýšený chrám odkud se davy turistů dívají na západ slunce

Srocení tuktukářů na stezce pod odbočkou ke chrámů dává tušit, kolik lidí se tam hrne... 

Tuk tukáři čekající na své turisty, až si vyfotí západ slunce :)

Na vrchol chrámu vedou úzké, prudké  schody, navíc je docela umění najít si místo a protlačit se k nim a pak se ještě nenechat sežduchnout. Zdárně se vyšplháme nahoru, obcházíme chrám a potvrzujeme si, co vlastně víme už dávno - davová turistika nás nejenže nebaví, ale přímo znechucuje. I když zde západ slunce může být úžasný, za podmínek, kdy si hledáš místo na stoupnutí a ruší tě žvatlání nesčíslných hlasů, to to pravé není...

To dnešní  snídaně při východu slunce v osamělém chrámu - to byla pohádka!  

Dereme se v protisměru pryč odsud, po sloní stezce dolů k tuktuku.

:) Jo, na slonech se tady jezdí už od nepaměti :)

Tím, že opouštíme chrám před západem slunce má jednu velkou výhodu i pro našeho tuktukáře - silnička je prázdná, uhání si to osaměle a tudíž rychle zpět k městu.  

Bleskově se sprchuje v našem hostelu, krátce nabíráme sil a vyrážíme do města, do Siam Reapu. Dáváme si výbornou kambodžskou večeři - polévku Amok, v kokosovém ořechu - završenou ovocnými koktejly. Užíváme si ožírání noh rybičkami - tentokrát velkými. Žádní 4 cm štíhlí chudáčci, ale pěkní tlusťoučcí 10 cm macíci. Docela už koušou, že sebou i chvílemi škubeme, ale je to velmi příjemné, únava celého dne z nás spadává. 

Pak se ještě poddáváme masáži nohou - je docela bolestivá, ale také úlevná. Naše večerní slasti končí relaxačním pálením voskové svíce v uších a souběžnou masáží hlavy - jemné pohyby kolem ucha, oka, na čele.  Je to procedura proti bolesti hlavy, uší, stresu a zároveň je to  pročištění uší. Ověřit jsme si mohli to pročištění uší  - když se vosková trubička rozstříhla, bylo vidět, co všechno obsahovaly naše uši - no fuj!