Ni hao from Beijing!

Cestování s rodiči - část pátá: Z Kambodži zpět do Bangkoku

2011-04-04T17:02:00.000+08:00

Je zde poslední část článku z našeho lednového cestování Thajskem. Je to na pár měsíců poslední příspěvek maminky na tomto blogu (ano jen na pár měsíců - ale o tom více někdy jindy) :) (převzato z Cesty)

Tak si to zase užijte!

26. 1. 2011 středa - Džunglí k vodopádům

Cedule, která varuje před tím, že se nesmí chodit
mimo cesty, protože tam mohou být nevybuchlé miny :)

Sjednáváme si tuktuk, veze nás do 19 km vzdáleného místa, kde mají být vodopády. Chudák motorka nás sotva utáhne, stašně do kopců hrčí, zabírá na jedničku z posledních sil, ale nakonec to zvládne. Odbočujeme z hlavní cesty, cca 1,5 km od vodopádů nás tuktukář vysazuje a dál už musíme po svých. Docela rádi se procházíme, užíváme si přírodu kolem. Cesta je z červenooranžové hlíny, kolem nás je džungle.

Fotíme kytky, posloucháme zvuky z příkrovu lesa, který je po obou stranách cesty. Posledních pár metrů scházíme z kopce, přidržujeme se bambusového zábradlí. Otevírá se nám pohled na řeku a vodopády. Kromě jedné jediné prodavačky nápojů zde není nikdo. Nádhera! Brodíme se, cachtáme, převlékáme do plavek a noříme svá zpocená těla do úžasných teploučkých tůněk, necháváme si záda a ramena masírovat proudy padající vody.

Vodopády Taitai u Kambodžského příhraničního města Koh Kong - byli jsme tu naprosto sami! :)

Na hotelové pláži

Kohkong opouštíme zase se zavazadly a na doporučení našeho tuktukáře, který nás tam i zavezl, část odpoledne trávíme na hotelové pláži. Přicházíme k ní přes honosný několikahvězdičkový hotel, který je centrem hazardu zde v pohraničí. Pláž je prázdná, zřejmě je hotel pro běžné smrtelníky drahý a ti ostatní se sem nepřijeli koupat, ale hrát hazardní hry. Když docházíme k hotelu, dveře nám otevírají olivreovaní vrátní, část personálu se vrhá k nám, aby nám pomohla s baťohy, ale my hrdě proplujeme vstupní halou až na pláž. Zde jsme leželi cca 1 1/2 hodiny a za celou dobu se přišel do moře vykoupat jeden tatínek s dvěva dětmi, jank byla pláž pouze pro nás.

Hotelová pláž, která patřila jen a jen nám. Já jsem se tu prospal a vzbudil jsem se s pusou plnou písku :) Ale jinak tu bylo moc pěkne :)

Pěšky přes hranice

Od hotelu je k hranici cca 1 km, přicházíme k ní pěšky, nastává razítkování dokladů, vyplňování údajů o bezinfekčnosti, přihlašovací a odhlašovací lístky k pobytu a pak už jsme zase v Thajsku. Už zde na hranicích je poznat, že jsme se dostali do bohatší, dražší země. Doprava přímo do Bangkogu je nehorázně drahá, využíváme zkušenosti našeho zcestovalého syna a jedeme v otevřené dodávce cca 16 km do Kjong Tai, kde přesedáme do jiné dodávky a tou zdoláváme cca 60 km do Tratu. Našimi spolucestujícími jsou maminy z dětmi, 2 babičky, 2 běloši. Sedíme na nepříliš pohodlné podélné lavici, vítr nám pročechrává vlasy, zima nám není a že je naše počínání lehkovážné, poznáváme až následující dny, kdy se nás zmocňuje parádní nachlazení. No holt nejsme tak otužilí jako místní mimina a kojící matky, měli jsme se při jízdě na otevřeném voze přiodít zimními doplňky. Podcenili jsme to, ale to zatím nevíme, zatím si to užíváme.

V Tratu se ubytováváme u místního kanálu v levném hostelu, ten honosnější, moderní, na lepším místě odmítáme, spokojujeme se s tímto i když kanál je poněkud smradlavý a dveře do místnosti musíme velice rychle zavírat, aby se nám tam nevrhli komáři. Ale lůžka jsou čistá, široká, vyspíme se krásně.

27. 1. 2011, čtvrtek - minivanem do hlavního města

Po snídani v milé restauraci majitele bungalovů jsme byli odvezeni na autobusové nádraží minivanů, malých autobusů, které odjíždějí každou hodinu do Bangkogu. Jsou o něco dražší než klasický autobus, ale spolehlivější (čemuž po zkušenostech rádi věříme) a hlavně rychlejší. Cestou máme pouze dvě desetiminutové přestávky, cesta opravdu odsýpá a do Bangkogu přijíždíme načas. Zbržďuje nás až dopravní zácpa ve středu města.

Poznávání Bangkogu

Jedna z desítek soch na chrámu Wat Arun

Do Khaosanu se necháváme převést taxíkem. Ubytováváme se v jednom z hostelů, ve třetím patře, v hezkém pokoji, společně. Po obědě vyrážíme místní vodní šalinou ke khmerskému watu, který byl postaven v letech 1100-1300, Wat arunu. Je to nádherný chrám, obložený ozdůbkami z keramiky a porcelánu, které byly použity z lodí, které přijížděly do Číny a byly přetíženy a tudíž ji bylo třeba odlehčit. Po chrámu šplháme po vysokých strmých schodech a tajíme dech nad jeho zvláštní jinou krásou a neskutečnou prací, která do něj byla vložena. Není na něm místečka, které by nebylo obloženo, ozdobeno. Barvy toho všeho jsou decentní, léty trochu omšelé, ale možná i proto to vypadá tak úžasně.

Liduška, Mamka a taťka při výstupu na chrám Wat Arun v Bangkoku

Zase říční šalinou přejíždíme jen z jednoho břehu na druhý, ke chrámu Wat Pho, je to chrám ležícího Budhy, dlouhého 46 m.Vyroben je z cihel, dokončen do tvaru sádrou a natřen na zlato.

Západ slunce nad areálem chrámu Wat Pho

Další chrámy tohoto areálu jsou opravené, čiší z nich novota, umělost, jsou moc barevné, zlaté, třpytivé. To co se nám líbilo u chrámu na protějším břehu, u tohoto nás neoslňuje. Až při zapadajícím slunci začínáme chápat i tuto krásu. Najednou vše kolem nás krásně pableskuje, nikoli uměle, ale už umělecky...

"Zlaté" střechy chrámu Wat Pho ozářené zapadajícím sluncem

Nazpět jdeme pěšky kolem královského paláce, procházíme i trhem s oblečením, prohlížíme trička, sukně, ale že bysme své nákupy nemohly unést, se říct nedá.

Během celého dnešního dne nás trápí lehké střevní potíže, nic kritického, zkrátka nám jen dělá dobře pocit, když záchody jsou blízko. Navíc všichni ještě postupně dostáváme rýmu, což je jistě následek jízdy v otevřeném vozidle...

28. 1. 2011 pátek

Využíváme opět služeb lodní šaliny, necháváme se dovézt ke Královskému paláci. Otevírá se v 8.30 hod, my jsme tam jen o chvilku později a již je zde hemžení národa. Doufali jsme, že brzký příchod bude znamenat méně lidí, ale není tomu tak. Prohlížíme si spoustu menších chrámů, zlatou zvonici, pak jdeme do chrámu, ve kterém je slavný nefritový budha. Chrám je obrovský, jako do všech chrámů i sem vstupujeme bosky, nefriťáček je na samém konci chrámu, u stropu, vzhledem k velikosti budovy malá, cca půlmetrová soška. Později v muzeu zjišťujeme, že v každém ročním období ho oblékají do jiných šatečků. Teď je v zimním.

Mimo chrámy je nedýchatelný pařák, jsme znavení, vyžíznění, sotva se plazíme. Pak procházíme kolem paláce, který je hodně podobný evropské architektuře, dole v něm je výstava zbraní. Ty nás nechávají klidnými, jen procházíme tuto výstavu a raději se venku kocháme pohledem na keře ostříhané do kulovitých tvarů z větví, fotíme květenu, lotosy. Pak procházíme i muzejní částí paláce, kde jsou věci darované budhům. Sklo, keramika, porcelán, nepřeberné množství krásných věcí. Na stěnách jsou fotky královské rodiny, král je zde vyfocen jako mladík, na trůn přitom usedl v r. 1946, takže má kolem 90ti let.

Pak jsme přišli k čínskému chrámu, dále k naproti umístěnému watu, ve kterém je sedící budha v nadživotní velikosti, zlatý. Vyloupli ho ze sádry, kterou byl dlouhá léta pokryt, nevědělo se, jak moc je cenný.

Obrovský zlatý budha ve Watu blízko vlakového nádraží v Bangkoku

Odcházíme odsud čínskou čtvrtí, během pár kroků se ocitáme v jiném světě, vzpomínáme na Taiwan. Blíží se čínský nový rok, tak je to tu zaplavené spoustou lesklých cetek, mraky věciček, které nejsou k ničemu, jen jsou lesklé, barevné - převažuje červená a zlatá.

Vedro je úmorné, jsme fakt docela zmoženi, obědváme u stanice metra v malé restauraci. Metrem se pak popovezeme k obchodnímu centru. Zde nastává ta pravá hrůza pro nás. Prvotní úsilí a nadšení něco koupit pro rodiny nás velmi brzy opouští, je zde obrovské množství lidí, hlasitá muzika, zima z klimatizace. Po vedru venku je to pro nás docela teplotní šok, klepeme se a vůbec si to neužíváme. Docela dost lituji, že jsem více nepůsobila na Dušánka a nedonutila ho k návštěvě květinové burzy, která mne zaujala u přístavu na mapce... (Jenže jsme o burze nic nevěděli, tak jsem další cestování napříč Bankogem neprosazovala).

... Přece jen něco málo nakupujeme a už naprosto nepoužitelní vyrážíme pěšky zpět ke Khaosanu. Chtěli jsme jet autobusem, ale je taková dopravní zácpa, že by to byla sebevražda, radši se pohybujeme po svých, než abysme viseli za jednu ruku ve stojícím a jen občas popojedoucím autobuse. Teď nás zase moří výfukové plyny a hluk, bolí nás celý člověk a do rytmu si smrkáme a prskáme. Prostě pohodový city walking.

Večeříme v pouliční restauraci svalení do křesel z pytlů, my holky si dáváme misku rýže a čaj, pánové si užívají klasické thajské jídélko.

Po večeři nás Jirka doprovází na letiště, chytáme taxi téměř okamžitě. Řidič je milý a vcelku klidně snáší, že mu auto zamořujeme bacily. Jinak jsou na to totiž strašně háklivý, bojí se nákazy opravdu moc.

Na letišti se musíme s Jiříkem, naším úžasným průvodcem, rozloučit a to nikoli na 10 dní, jak jsme si mysleli, ale nejspíš na 5 měsíců. Vypadá to, že jeho zahraniční pobyt bude pokračovat i další semestr...

Bylo to nádherné, Jirko, opět jsi nás provedl kusem nádherného světa a ukázal nám oblasti, kam bychom si bez tebe vůbec netroufli!

Asie je úžasný světadíl, plný skvělých lidí, zvláštních paradoxů, překrásné přírody. Kdo ho okusí, musí se k němu vracet.

Good bye Asia and nice to meet you!

Cestování s rodiči - část čtvrtá: Sihanoukville a okolí

2011-03-30T14:32:00.003+08:00

Předposlední část lednového cestování po Thajsku a Kambodži. Opět psáno mojí maminkou a převzato z jejího blogu Cesty.

Enjoy it! :)

24. 1. 2011 - pondělí: Na motorky!
Jezdit na motorce je jistě skvělé. V patnácti, dvaceti, pětadvaceti letech si ji zkusit řídit má jistě své kouzlo, patří to k tomuto věku. Ale sednou na ni poprvé v 56ti letech coby řidič, to chce kus odvahy a velké pozůstatky klukovské duše.

Dušánkův děs očích smíšený se suverénním vystupováním při první jízdě na motorce v 56 letech :)

Náš táta měl to ráno takový lehký děs v očích smíšený se suverénním vystupováním. Motorky půjčovali hned před naším hotelem, my s Liduškou jsme se jaly prašnou cestu vzhůru do kopce stoupat po svých. Svými pohledy jsme Dušánka zjevně znervózňovaly... Jirka nás po chvíli naložil obě dvě na jeho motorku a vyfrčel s námi na hlavní cestu. Tam jsme se otočili a koukali vstříc našemu papá. Táta ála Bud Spencer vysupěl do kopce, motorka jela pomalu, ale bez kymácení, jen s lehce propadlými pneumatikami. Dál už jsem jela s ním, Liduška se sice nabízela, že pojede ona, ať si užiji synáčka, ale přece nemůžeme obětovat lékařku výpravy!

Tak jedu já, zpočátku se třesu tak, že kvůli tomu málem spadneme, ale posléze se uklidňuji i já i řidič a supíme si to za ujíždějícím Jirkou. Míříme objevovat hezčí pláže. Docela brzy objevujeme krásnou, s bílým pískem, pustou, ale rozhodujeme se, že je brzy a že vlastně chceme nejen válet se na pláži, ale hlavně poznávat okolí. Pláž je to však ukázková, jak z reklamních letáků - jemný, zářící písek, modrozelené moře, palmy, klid...

Jedna z krásnějších plážích v městečku Sihanoukville

Dvě betonové znamení z čínského zvěrokruhu prase a pes

Pokračujeme a mně se začíná pomalu ale jistě jízda líbit. Větrovky, které jsme si nakonec nevzali, opravdu nejsou třeba. Je teplo, vítr nám čechrá vlasy bez přileb. Tedy přilby mají jen řidiči, my s Liduškou ne. Vyjíždíme ke chrámu, nově stavěnému, jsou zde četné sochy ve znamení zvěrokruhu - opice, tygr, zajíc... Oblé betonové potvůrky.

"Restaurace" na pobřeží a houpací sítě -
- místo pro oběd "ala" nemá to chybičku:)

Oběd máme opravdu romantický - v chatce na kůlech u moře, zatímco nám připravují kuře, tak se koupeme, houpeme v sítích, pak jíme ležíce na zemi na rohožích. Porce je obrovská, sytíme své hladové žaludky, chybka trochu je, že nám to kuře nasekali do rýže i s kostmi. A masa to kuře moc nemělo... Ale pohodovou náladu nám to zkazit nemůže, pivo dopíjíme v houpacích sítích.

Relax s v houpacích sítích po největším obědě, jaký jsem kdy na talíři dostal :)

Národní park kousek od města Sihanoukville -
- mangrovník při projížďce na lodi

Zajíždíme k národnímu parku, rozhodujeme se mezi pěší tůrou po kopečkách, díky vedru vyhrává plavba na loďce do mangrovníkové rezervace. Náš průvodce čile žvatlá o krásách parku, moc mu nerozumíme, ale kocháme se poklidem na vodě, koukáme na okolní břehy, propletence mangrovníku, který má rád sladkoslanou teplou vodu a je zcela neprostupný.

Lávka postavená uprostřed mangrovníkové džungle

Plavba je na dvě hodiny, součástí je krátká přestávka, kdy pěšky kráčíme po dřevěné lávce, mangrove máme na dosah, lezeme na rozhlednu , nelze řešit, že sem tam nějaké prkno chybí. Pohled shora má také něco do sebe, ale trochu jsme se zpozdili, počítáme tak o 5 - 10 let, protože mangrovníky jsou už docela vysoké a my nevidíme moc do okolí, pouze na nejbližší příkrov z mangrovníků.

Vracíme se k přístavu umoření vedrem a ujíždíme na motorkách zpět k Sihánouk Ville. Zpáteční cesta je proti větru, svištíme s ním o závod a jízda mne sice osvěžuje, ale nemám z zdaleka takový požitek jako ráno. Zřejmě únava způsobuje, že si nějak víc uvědomuji nebezpečí jízdy na motorce, vidím písek na silnici, cítím naklánějící se nestabilní stroj, už dopředu mne bolí sedřené tělo, hlava bez přilby je strašně holá a tak křehká.

... Jízdu na motorce jsme přežili ve zdraví. Ve městě nás zpomalil chumel lidí přesahující až do silnice, davy proudily nekoordinovaně na všechny strany, objevujeme, že se jedná o trh, takový ten pravý, kambodžský - syrové ryby, maso, mouchy, pachy, obrovské množství zeleniny, ovoce, syrová vejce rozkleplá v pytlíku, vedro až k zalknutí, v uličkách chatrčových stánků houstnoucí vzduch, vedro až k zalknutí, už regulerní smrad, mokro, blátíčko, ženy sedící na zemi na suchším kousku, pytle s rýží, balíky nudlí, křik, nabízení. Je to neuvěřitelně odlišný kousek světa, kupodivu ani Dušánek netouží po tom, něco si zde kupovat k jídlu...

Tradiční market doslova se vším v Sihanoukville

Ujíždíme k plážičce, kterou jsme objevili ráno, je na ní trochu rušněji, ale stále je velmi příjemná. Koupeme se v teplém moříčku, fotíme západ slunce, který je krásně barevně vyvedený, tvoříme kýčovité obrázky přes palmové listy...

Západ slunce na pláži v Sihanoukville

Amok - vynikající kambodžská specialita

Večeříme na pláži - té poblíž našeho hostelu, Dušánek si dává Amok, jídlo, které jsme si my ostatní už několikrát dali, protože nám moc chutná, ale on se bál si ho dát, protože obsahuje kokos a ten Dušánek nerad. Kokosová příchuť ale vždy byla velmi jemná, spíše jen její náznak. V provedení této restaurace je Amok ale silně kokosový, pálivosti je už méně. Se šklebením si to pepří,solí, přidává chilli.

Koupě lístků na autobus do příhraničního města nedopadá jak jsme si představovali, nebudeme odjíždět ráno, ale až ve 12,30 hod. No co, alespoň si ještě ráno užijeme moře.

25. 1. 2011 - úterý

Snídáme v restauraci na pláži, my holky máme náznak střevních potíží. Ale zatím je to opravdu jen náznak, tak si v pohodě dáváme i kávu s mlékem. Po jídle se jen přesouváme o pár metrů blíž k moři, pod slunečníky. Já s Dušánkem se koupeme, Liduška s Jirkou dávají přednost internetu a na chvíli nás opouštějí. Lidí v okolí je jen pár, je to tu skvostné. Nádherný veget. Škoda, že se nemůžeme povalovat trochu déle, ale doba odjezdu zas o kus dál se přiblížila.

Na kopečku čekáme na náš bus, má zpoždění pouhou 1/4hodiny, což je fakt nádhera. Usedáme na naše zaplacená místa hned za řidičem, máme hezký výhled. Vozíme se po městě poněkud dle našeho mínění neorganizovaně sem a tam, cca až 1 hod poté opouštíme město. Město není velké, ale proplétat se jeho uličkami s velkým autobusem asi není jen tak. Autobus jede lehce zadýchaně, obzvláště jízdy do kopce mu nesvědčí.

Odbočku na Kohkong, kam míříme, jsme minuli, naši pánové trochu znejistěli. Nezdá se dle mapy, že by dále měla být odbočka ještě jiná. Cca po 15 km další jízdy se vše vysvětluje, řidič odbočuje k odpočivadlu a autobus nás vyhazuje s tím, že pokračuje do Phomphenu a pro nás přijede jiný. Ten jiný přijel asi za 3/4 hodiny, to jsme ani nepředpokládali, že by tak brzy!

O našich předplacených místech za řidičem si můžeme nechat zdát. Nakonec, to je to nejmenší, hlavně, že autobus je tu a jede správným směrem. Vracíme se oněch 15 km a pak již konečně odbočujeme na Kohkong.Po cca 25 km ejhle - je čas na jídlo. Následuje odbočení k dalšímu odpočivadlu. Zde jsme se občerstvili, prohlédli stánky, kupujeme ovoce, někteří ho i jí, já ovšem ne, protože ranní počáteční žaludeční obtíže bohužel pokračují. Není to tak hrozné jako tehdy na Taiwanu či v Egyptě, ale do pohody můj současný tělesný stav má daleko.

Hrající si děti (foceno při cestě do Koh Kongu)

Minuty ubíhají, řidič s pomocníky obíhá autobus, koukají se do motoru, doplňují kapalinu, v autobuse to bublá, z otvoru na vodu se vyřine hnědý průjem (autobus se zjevně cítí jako já). Zdá se, že odjezd se odsunuje na neurčito. Bloumáme k blízkému mostu, prohlížíme místní rybářské domky, koukáme na krávy blížící se k nám po silnici...

No worries :) Krávy mají přednost :)

Kambodžané v typických polohách " v dřepu" čekající
na opravu autobusu

Večer se blíží a autobus si stále pochrochtává. Většina cestujících jsou domorodci, zdá se, že situace je nikterak nerozházela, posedali si na zem kolem autobusu nebo pospávají uvnitř. Cizinci jsme tu vlastně jen my + Ital s přítelkyní a Japonská dvojice. Jirka se s nimi dává do řeči a domlouváme se, že bysme si zaplatili nějakého řidiče, který by nás do Kohkongu zavezl. Přijíždí vozidlo typu ford tranzit pro přepravu osob, Jirka s Italem domlouvají cenu a s úlevou odjíždíme, ponechávajíc ostatní i s autobusem jejich osudu.

Projíždíme přes hory, džunglí, ale den pomalu končí, takže už toho moc nevidíme. Jedeme klikatící se cestou, která je lemována hradbou tmavého porostu, působí to temně, nekonečně, snově neskutečně...

Do Kohkongu přijíždíme cca v 19,30 hod, ale pocitově musí být nejméně půlnoc. Docela rychle si nacházíme ubytování - na první pokus, v přízemním útulném domečku, náš pokoj má okno do chodby, ale soukromí je chráněno neprůhledným závěsem. Místnost je zase pro všechny, což vždycky oceňujeme.

Vyrážíme do ulic, je tu hodně temno, žádné pouliční osvětlení, světla v domech jako bludičky. Večeříme v příjemné restauraci se střechou ze slaměných došek. Jen nás trochu žerou hmyzáci...

Cestování s rodiči - část třetí: Phnom Penh a příjezd do Sihaoukville

2011-03-24T14:49:00.002+08:00

Je tu další pokračování článku napsaného mojí maminkou a převzatého z blogu Cesty. Přeji Vám příjemné čtení! :)

22. 1 2011, sobota - Hurá na Phnompenh!

Vstáváme kolem 6 a.m. , snídáme v blízkém pouličním bufíku a v 8 hod jedeme směr hlavní město Kambodže, Phnompenh. Dnes cestujeme mikrobusem a byla to dobrá volba, protože řidič s námi jede celkem zběsile, předjíždí, troubí, jede opravdu tak, že rychleji se už ani v těchto podmínkách jet nedá, když musí stále vyhýbat kolům, motorkám, rikšám, sem tam autům, náklaďáčkům a silnice není nijak široká...

Krajina je rovinatá, zase rýžová políčka, střídaná ale poli s lekníny - posléze si uvědomujeme, že to jsou zde vlastně všude lotosy, lotosová pole. Později je vidíme prodávat i na ulicích - zelené kalichy.

Lotos - prvně jsme nemohli přijít co to je zač, ale poté si Jirka vzpomněl, že v Číně je to téměř v každém jídle

Políčka jsou sem tam ozdobena v meziřádku vysokými palmami. Působí to romanticky, asi jsme opravdu v jiném světadílu...

Kambodžská krajina při pohledu z minivanu

Ve vesnicích vedle silnice je všude vodní příkop, pak teprve následují stavení, ve většině je název "dům" příliš honosný. Tak tedy stavení jsou většinou na kůlech, připravena na období dešťů. Tyto jsou z honosné čtvrti, ty opravdu lepší:

Kambodžské domy na kůlech - tyto jsou jedny z nejkvalitnějších

Děti se popelí v prachu mezi hromadami odpadků.

Do Phomphenu jsme přijeli asi ve 13 hod, tj. s cca dvouhodinovým zpožděním. To je nádhera na zdejší poměry! Po vystoupení z autobusu se na nás vrhli tuktukáři, nechali jsme se odvézt do uličky k jezeru, kde se hodně často ubytovávají cizinci. Jedeme tam úzkou ulicí, po krátkém hledání vybíráme hostel, pokoje máme dva, ve 3. patře. S chutí odkládáme batohy a vyrážíme do města.

V Phomphenu moc pamětihodností není, po ubytování vyrážíme na pahrbek, na jehož vrcholu je budhistická kaple. Park kolem ní je plný lidí, zjevně je to místní relaxační zóna. Potom jdeme ke královskému paláci, kolem něho je pěkná zahradní výzdoba, plno palem, kvetoucích stromů, lotosů...

Palma uprostřed Královského paláce v hlavním městě Kambodže v Phenom Phenu

Palác září zlatem, je udržovaný, čistý. V zámecké pagodě je podlaha ze stříbrných dlaždic. Jejich vzhled trochu narušuje přelepení okrajů izolepou... V hlavní pagodě je pak zlatý budha se spoustou diamantů, nad ním sedí vzácný smaragdový malý budha.

Jedeme tuktukem i k památníku nezávislosti, jedná se o dost nehezkou stavbu, jak zjišťujeme.

Večeři jsme si dali na uličce u našeho hostelu, v malinké rodinné restauraci.

Odpočinek po vynikající večeři v "rodinné restauraci". Na zavlažení pijeme Pivo Klang...

Jsme tam vlastně jediní hosté, jídlo je moc dobré. Záchůdek je hodný zapamatování, jdeme k němu přes mrňavou kuchyňku, záchod je turecký, z důvodu úspory místa je umístěný příčně v rohu, takže se na něm dá čurat jen "do rohu a naširoko", jak pravila Liduška...

23. 1. 2011, neděle - spolehlivá doprava

Tuktukář na nás zvoní již v 7,15hod a převáží nás ranním městem, ve kterém už ale na nedělní ráno docela čile kolotá život, na autobusové nádraží. Autobus je již připraven a úderem osmé hodiny k našemu nesmírnému údivu, přesně dle jízdního řádu, vyjíždíme. Ovšem, jak záhy zjišťujeme, neodjíždíme z nádraží, ale zasunujeme se blíž k budově, o stínu. Řidič se šel něco pohrabat v motoru. Výborně! Bylo by to opravdu zvláštní, kdybychom odjeli načas. Řidičova činnost nás ale měla varovat. Jevila se ale na tuto zemi natolik normální, že nevarovala...

Úderem 8,30 (nakonec fakt docela brzo) se začínáme hlemýždím tempem sunout přes PhomPhen. Provoz je hustý, vůbec to nevypadá na neděli. Velký autobus je neohrabaný, nejezdí tak pružně a rychle, jak včerejší mikrobusek. Ale nakonec se přece jen přes všechny motorky, vozíky, tuktuky, náklaďáčky vymotáme z města a supíme si to po místní hlavní cestě, u nás by to byla sotva okreska. Okolní krajina je jiná než včera, je kopcovitá, podél silnice je ale stále vodní příkop, nejsou zde rýžová políčka, ale spíš sady - s jackfruitovým ovocem, pak nějaké palmy vysázené pravidelně - tudíž jsme usoudili, že se jedná o ovocný sad, dále vidíme cukrovou třtinu a tím pestrost plodin, zdá se, končí.

Míjíme úžasný lidový trh, který si detailně díky našemu tempu detailně prohlížíme. Vidíme zde syrové maso, ryby, vnitřnosti, hromady odpadků, kotle s uvařeným jídlem, ovoce, haldy triček či jiných oděvů a spoustu prodávajících i kupujících, hojně jsou oblečeni ve "slušivých" bavlněných pyžamech. Dívky, ženy, stařeny, drobotina, všechny generace je tu možné vidět takto. Pyžámka, které jsme kdysi nosili jako děti, tu opravdu frčí.

V půlce cesty máme zastávku, kupujeme si jackfruit i pečené banánky. Přicházíme jim na chuť, mají trochu sladkoslanou příchuť, povrch vypražený do křupava, jsou horké a lahodné. Kdo, jak, na čem je připravuje je lepší se nedívat.

Grilované banány - místní specialita, kterou lze koupit na každém rohu - i my jsme jí přišli na chuť

Po přestávce ujíždíme dál. A náš autobus začíná mít nějaké problémy. Tedy ne autobus, ale spolujezdci sedící před námi. Ze zavazadlového prostoru nad hlavami začíná kapat voda, záhy se kapání mění v tekoucí čirůček, následně už to regulerně valí na celé první pravé půlce autobusu. Já a Dušánek sedíme na hraně inkliminované zóny, semtam nás potřísní nějaká kapka. Spolujezdec řidiče pohotově rozdává plastové minižidličky a postižení na ně usedají do chodbičky autobusu. Zajímavé, jak je autobus vybaven a jak snadno je problém vyřešen! Poslední kopec ve městě Sihanouk Ville, našem dnešním cíli, autobus vyjíždí již ztěží, začíná dokonce smrdět, jsme rádi, že z něj ve zdraví vystupujeme.

Ubytováváme se v hotýlku kousek od moře, vede k němu široká prašná cesta, lemují ji stánky se zbožím a pochopitelně neodmyslitelný nepořádek všude kolem... Bydlíme v přízemí a až poněkud opožděně zjišťujeme, že v pokoji páchne plíseň a neschne prádlo. Ale postele jsou tu široké, sice jen dvě, ale pohodlně se na ně vlezeme, Liduška spí s mladým borcem - naším Jirkou.

Vydáváme se na procházku po pláži, v blízkosti hotelů a restaurací je zaplněná lehátky, slunečníky, jdeme pryč odsud, toto davové rožnění nás nenaplňuje.

Pohled na hlavní pláž ve městě Sihanoukville. Tato část je plná slunečníků a restaurací. O kus dál je to přece jen o něco klidnější...

Přímou úměrou s ujítými kroky lidí ubývá, pobřeží je pustější, písečná pláž bez lidí. To může být naše místo. Koupeme se, moře je teplé, nádherně nepředstavitelně lahodně vlahé.

Necháváme se prohřívat sluníčkem a po chvíli k nám přichází kambodžská dívenka, přisedává si, je milá, uculuje se a nabízí nám ovoce. Jirka se s ní pouští do smlouvání, oba si ten obchod užívají, ona už ví, že koupíme, Jirka míní snížit cenu co nejvíce, ona na nás ostatních ale už nejspíš vidí, že jí zaplatíme její cenu. Žvatlají spolu, nakonec vyhrává opravdu dívenka, protože je fakt milá a nám se jí zželí. Cena už je beztak nízká, kupujeme meloun, mango - to nám loupe, protože Dušánek ho loupat neumí, chvíli ho sledovala, jak boří do manga nůž, pak mu ovoce vzala a zkušenými pohyby svýma upatlanýma ručkama nám ovoce naporcovala.

Jíme s chutí a společně se smějeme. Mango je nesmírně sladké a moc dobré. Meloun si čtvrtíme, dívenka nám odebírá slupky a aranžuje si je doprostřed tácku. Stále se usmívá, oči jí jen hrají. Šáhne Dušánkovi na špeky a je z toho u vytržení.

Milá Kambodžská holčička a Dušánek :)

Zpět se nevracíme po pláži, ale zadem, jdeme do mírného kopečka, zákoutí jsou zde klasická kambodžská, tj. binec, rozestavěné a už rovnou ruinovité stavení, hemžící se špinavé děti, hlučný provoz motorek, na chodníku rozložená rodina - několik dětí, prarodiče, rodiče, možná i bratři, sestry rodičů - vařící si večeři, později se zde zjevně uloží ke spánku. Proč ne, chodník je na rozdíl od prašného okolí relativně čistý, teplý, nebude třeba přikrývky ani podložky...

V našem pokoji v hotýlku je smrad přímo hnusný, pach plísně, nevyvětraného pokoje. Drží se tu vlhko i v tom vedru. Pouštíme rychle větráky a hned je to lepší. Dokonce ani Dušánek neprotestuje a nebojí se ofouknutí.

Po sprše vyrážíme do víru města. Nacházíme trh, domorodí prodejci nabízejí vybrané lahůdky: cvrčky, larvy, žáby, hady, brouky, červy. Jirka si kupuje hádka na špejli a náhle Dušánek zaslechne otázku jakési dívky: "What is this?" a odpoví "cvrček". Dívka zírá do plata s broukama a pak jí dojde odpověď. Je radostí bez sebe, že potkává krajany a nás to také těší. V těchto končinách se to zase tak často nepoštěstí. Chvíli s nimi posedíme, popovídáme si, dívka si nakoupila od každé z uvedených lahůdek něco a statečně to ochutnává, její tři společníci se odtahují, popisují své žaludeční potíže. Jsou to máčky a dívčina je dost dobrá!

Cestování s rodiči - část druhá: Chrámy Angkor Wat

2011-03-17T11:35:00.002+08:00

Ahojte! Je tady pokračování článku z našeho lednového cestování po Jihovýchodní Asii. Pokračujeme tam, kde jsme minule přestali. Článek opět píše moje maminka (převzato z: Cesty).
Tak hurá na to :

18. 1. 2011, úterý, "ejrejža"

Při letu s asijskou leteckou společnosti Air asia (ejrejža) do Bankoku jsme zažili docela silné turbulence, ty nám však nezabránily, abychom s chutí konzumovali objednané a zaplacené jídlo, za zvuků, které provázely nevolnosti více než cca 1/3 cestujících.

Z letiště do Bankogu jedeme taxíkem, což je pro 4 osoby asi nejlevnější dopravní prostředek. Okolí je podivně ploché, až později zahlédneme nějaké výškáče, ovšem je to slabý odvar Hongkongu. Provoz houstne, taxíků přibývá, mají pěkné pastelové barvy, nejhezčí jsou růžové. Mezi nimi se proplétají motorové rikše, motorky, autobusy…

Ubytováváme se v Khao shanu, které je díky Lonely Planet tak zpopularizované, že snad už se ani jinde v Bankogu ubytovat tak rychle a příjemně i levně nedá. Oblast je to značně turistická, jako ostatně asi celý Bankog. Procházíme se ulicí plné stánků a prodejců různého zboží, oblečením, kabelkami, korálky počínaje, rozmanitými jídly konče.

Užíváme si čerstvého exotického ovoce, zabrousíme i k nejbližšímu chrámu, kde dovádějí děti a kočky a obojí se ochotně nechávají fotit. Lebedíme si v teple, skok do 30°C z chladného Hongkongu je víc než příjemný.

19. 1. 2011, středa - království Kambodžské

Následující den se přesouváme autobusem směr Kambodža. Po propletení se Bangkokem vjíždíme do tajských úrodných širých lánů. Tedy ovšem – políček. Rýže se střídá s řádky palem, do pravých úhlů zavlažovací kanály plné hnědé vody, sem tam dřevěná či plechová budka, občas políčko nedefinovatelné zeleniny, cukrové třtiny a zase rýže. Stále jen rovina.

Hraniční přechod mezi Thajskem a Kambodžou.

Na Kambodžských hranicích nás čeká velké úřadování, fotí si nás, kontrolují pečlivě pasy, víza. A pak již hledíme vstříc bráně s nápisem kambodžské království. Vcházíme do jiného světa, pro nás doposud naprosto netušeně jiného, nepoznaného… Zvědavě a s údivem zíráme na spoustu domorodců proudících oběma směry, jdoucích pěšky, či vedoucích kola, dřevěné či kovové vozíky a různé nedefinovatelné dopravní prostředky naložené věcmi všeho druhu do neuvěřitelných vratkých pyramid.

Lidé jsou zaprášení, obyčejní, ne zřídka s sebou vedou či na těch pyramidách vezou děti, případně děti samy něco táhnou. Někdy sedí na kopci věcí téměř celá rodina včetně babičky. Působí velmi chudobně, špinavě, jsou z jiného světa. Binec na straně tajské střídá neskutečný nepořádek (nechci-li používat silnější slova) na straně kambodžské. Na ulicích, mezi domy, všude, jsou vrstvy prachu, špíny, kde se spokojeně popelí i ty nejmenší děti. Jsou velmi roztomilé a nebrání se fotografování, za které nic nechtějí, jen jim dělá radost, že si jich někdo všímá.

Po pěším přechodu hranic pokračujeme v jízdě autobusem do cíle naší cesty, Siem Rapu, města poblíž vysněného Angkorwatu.

První den věnujeme projížďce po okolí, obhlížíme blízké chrámy, kolem nichž jsou malé stavbičky, keramické věžičky, úložiště na lidské ostatky. Jsou krásně zdobené, je jich tu mnoho, je zde i moderní část, ty už nejsou keramické, ale vyvedené v pastelových barvách.

Výlet po jezeře

Plovoucí vesnička na jezeře Tonle Sap v Kambodži u města Siam Reap

Kambodžská holčička se snaží vyžebrat "dolar" s hadem přes ramena

Necháváme se přesvědčit na výlet po jezeru (doporučil nám ho náš tuktukář). K vodě jdeme po úzkém molu, poskakují tam nějaké děti, holčička s fotoaparátem si fotí něco směrem k nám, poskakuje, směje se, ale nechává nás v klidu projít.

Přehrada je kalná, takhle nějak jsem si představovala při své cestě do Egypta Nil, ( ale ten mne překvapil svojí téměř průzračnou čistotou ). Toto bylo víc než kafe. Toto bylo řídké bláto. Břehy lemovaly obydlí postavená na kůlech, jak to člověk zná ze záběrů v Bangladéši. Tu jsem si vždy spojovala s největší chudobou světa a tady je to také takové. Obdobná obydlí, obdobní chudí lidé, obdobná špína kolem jejich „domků“.

Prodejci a jejich "krámky" na jezeře

Obydlí jsou to částečně dřevěná, částečně proutěná, semtam hadra, občas plech. V přehradě se pere, hrají si v ní děti, plave se v ní, vypouští se do ní binec z lodí, jistě všechno z domů… Kolem nás projíždějí ženy na úzkých loďkách, mají s sebou děti, i kojence a žebrají právě prostřednictví těch dětí, jejich prosebných očí, smutných pohledů. Na jezeře strávíme cca dvě hodiny, celou tu dobu je co sledovat, součástí je i prohlídka krokodýlí farmy, což však je jen několik líných krokodýlů na pontonu uprostřed jezera – zcela zjevná atrakce pro turisty.

Vracíme se umoření vedrem, ale výlet stál za to. Ten život v okolí jezera, i když již částečně podřízený turismu, byl opravdu zajímavý. Vylodili jsme se na jiném místě, než jsme se naloďovali a po ujití pár metrů nás čekalo překvapení: poskakující děti kolem nás, cca 10tileté, a nabízí nám za 3 dolary porcelánové talíře, malované, s díky odmítáme, a pak si najednou všímáme – na talířcích jsou naše fotky. Jsme vyfoceni všichni!

Docvakává nám, že to focení na molu nebylo jen tak náhodné, bylo zacílené opravdu na nás a pochopitelně na všechny další turisty, kteří tudy procházeli. Nebýt toho, že naše cestování z daleka nekončí a umístit talíř do batohu není to nejlepší, tak bysme si tento suvenýr koupili. Jen pro ten nápad, pro radost i výdělek dětí…

Angkorwat!

V podvečer nás čeká návštěva vysněného chrámu chrámů, splnění obrovského snu. Ankorwat. Jen to slovo zní zázračně, tajemně, vzdáleně. Je to něco ne z jiného světadílu ale spíše z jiné planety, co se nedosažitelnosti (po stránce naplnění snu) týká. A teď se k němu blížíme. Jedeme tuktukem, jak jinak, míříme k němu schválně tak pozdě odpoledne, abychom ho zastihli v jeho největší kráse – při západu slunce. Ankorwat je jeden z mnoha chrámů v této oblasti, zřejmě ten největší, nejrozsáhlejší, opravdu velkolepý.

V 16. 45 se otevírají pokladny na nákup vstupenek na další dny, přičemž na vstupenku na zítřejší den je možné jít již dnes – tedy v tuto dobu. Při nákupu lístků nás fotí, dostáváme vstupenku se svým foto. Tak to je něco! To je pro nás také nový zážitek, zatím nás nikde jinde při našich cestách takové opatření nepotkalo. Vše proběhlo rychle, žádné velké zdržování, že je člověk focen, skoro ani nezpozoruje. Jen upřenější kouknutí do okénka přepážky a už dostáváme lístek.

Přicházíme hlavní promenádní cestou k chrámu, přecházíme vodní příkop, míjíme jezírko a se zatajeným dechem si prohlížíme mohutnou stavbu. Je mnohem větší, než jsme si představovali, působí majestátním, starobylým dojmem. Fotíme jako zběsilí, využíváme toho, že už je zde méně lidí, do protivky se trousí znavení turisté a šouravě chrám opouští. Zítra asi budeme vypadat obdobně. Zítra nás čeká velké sousto Angkorských watů (tedy chrámů). Při pohledu na tento největší si uvědomujeme, že nám tu chybí kolem něho džungle, ve které byly chrámy nalezeny, je tu prostranství, jen pár palem i dalších stromů, ale džungle nikde. Chrám se zlatavě, červenavě třpytí díky čím dál nižšímu slunci, procházíme jeho vnitřek, vše co se dá a pak se ještě honem vracíme k jezírku, abychom si vyfotili odraz chrámu v jeho hladině. Docela se zadařilo.

Chrám chrámů - Angkor Wat těsně pří západu slunce

21. 1. 2011, pátek - Ankorské waty

Budíček je v 5,30, abychom si vychutnali východ slunce nad chrámy. Náš tuktukář nás už čeká. Je docela chladno, ale my vyrážíme směle jen v tričkách, přece si nebudeme brát větrovky, abychom je pak celý den tahali. Cesty jsou zatím docela prázdné, uháníme s naším 4 místným tuktukem jako o závod. Potkáváme jen sem tam nějakou motorku, případně osamělý tuktuk.

Vítr kolem nás hviždí a z nás se pomalu ale jistě stávají rampouchy. Nu, trochu jsme to podcenili, nějaké ty zimní doplňky by se hodily. Neměli jsme ssebou moudrou radu starších, aby nám to připomněla, Lubor ani Zdeněk by nás takovou mladickou nerozvážnost nenechali udělat. Dvacet, pětadvacet minut jízdy nás prokřehlo dokonale.

Zastavujeme u prvního osamělého chrámu ( Prasat Kravan ) a první co se stane,vrhá se k nám iniciativní domorodá dívčina s nabídkou cold drink. Hrubě to neodhadla, takhle vařící čaj s rumem, to bysme přivítali!

Do chrámu Prasat Kravan se opírá vycházející slunce. Kocháme se pohledem na červenavé kameny, lačně popoháníme sluníčko, aby se šplhalo výš a výš a konečně nás zahřálo. Je tu nádherně liduprosto. Snídáme na kamenné zídce a konečně se trochu prohříváme.

Příprava snídaně před chrámem Prasat Kravan

Zase tuktukem s naším řidičem přejíždíme cca 1,5 km k Sraz Srangu, rybníku, u kterého si právě fotograf aranžuje mnichy a fotí je při vycházejícím slunci. Využíváme situace a přidáváme se k fotografování taktéž.

Východ slunce nad jezerem Sraz Srang s naaranžovanými mnichy :)

Pokračujeme naproti přes cestu, jdeme ke chrámu Banteay Kdey, zde jsme svědky natáčení sekvence s tanečnicemi - nastrojené a namalované dívky se něžně a vláčně pohybují do rytmu jemné podmanivé hudby, mají stejný výraz i pohyby jako dívky vytesané dávnými umělci na stěny chrámů...

Jedna s tisíců dívek na zdech chrámu Banteay Kdey

Obcházíme chrám, obdivujeme prorostlý strom do jeho zdí.

Popojíždíme k dalšímu chrámu, cca 2 km odsud, je to chrám Ta Prohm a zviditelnil se tím, že v něm byl natočen film Lara Croft. Film jsme neviděli, ale prostředí chrámu je úžasné, velkolepé, v chrámu bylo ponecháno nejvíce zelěně, prorůstající stromy jsou fascinující...

V chrámu Ta Prohm je nejlépe vidět, jak byl celý chrámový komplex "snězen" džunglí

... Jedeme 4 km na východ a jsme u chrámu Pre Rup. Je to pyramidální stavba, na kterou lezeme po prudkých schodech.

Prudký výstup na vrchol chrámu Pre Rup

... Následuje East Mebon, čtvercového tvaru, se slonečkama v každém rohu

Slon v rohu chrámu East Mebon

Přes komplex Ta Som ( opětovně ponecháný v džungli ) přijíždíme za 2km k komlexu Neak Pean. Jedná se o jezerní kompex, nebo spíš bazénový, kde je 5 nádrží, ve středové nádrži je hladina vyšší než ve čtyřech okrajových, v okrajových je krytý přepad, kopulka, v její vnitřní části jsou v jedné slon, v další lev, tyg, kůň. V nádržích je svatá voda, z horní nádrže, když je dostatek vody, to přetéká do okrajových bazénků.

Pohled na centrální nádrž vodního chrámu Neak Pean

... 2 km na západ je Preach Khan, příchod k tomuto komplexu je jak k našim zámkům či hradům, průchod podél džungle, jakoby alejí.

Velkolepý vstup ke chrámu Preach Khan

Přicházíme k vodní ploše, na které počínají kvést lotusy, vcházíme na most, kde jsou sochy s uraženýma hlavama a nesoucí hada, procházíme branou k chrámu, který by se docela vyjímal v Řecku. "Řecký" chrám má dlouhatánské chodby s průhledy do obou stran.

Průhled jedním z desítek chrámů

Procházíme si ho skrz na skrz, druhá strana je zrcalovitě stejná, tj. přicházíme k mostu se sochami, většinou zase bez hlav, následuje džunglová alej.

Strážci u vchodu do chrámu s useknutými hlavami

Chrám Ta Keo je hodně prudký, pyramidálního tvaru, bez ozdob, chůze po něm je dost nebezpečná, v našich podmínkách by byl nepřístupný. Ale zde se na něj opatrně šplháme, kocháme se rozhledem z něj. Je to nejstarší chrám v této oblasti.

Téměř kolmý pohled z vrcholu chrámu Ta Keo

Východní bránou vjíždíme do místního "lednicko-valtického" areálu Angkor Thomu.

Areál Angkor Thomu

Je to upravené prostranství s několika chrámy, pomalu ho procházíme, míříme ke sloní terase. Těšíme se pohledem na první opičky, přes terasu leprózního krále se dostáváme k terase sloní.

V polovině ji opouštíme a míříme přes lesík k chrámu Phimeanakas. Je to pyramida v parku, vstup na vlastní nebezpečí.

Po prohlídkové trase míjíme komlex Baphuon, bohužel je v rekonstrukci a zavízá se v 15 hodin, my jsme u něho později, tak nám něco zůstává na příště ( bude - li nějaké příště ).

Za zmínku stojí ještě bezesporu chrám Bayon, chrám s hlavama. Má 54 věží a 216 obličejů, tj. 4 obličeje na každé věži... Jsme zde už v podvečer a chrám se začíná zbarvovat do červenava. I když jsme už hodně unavení, vnímáme jeho tajemnost a krásu.

Monumentální královský chrám Bayon

Na závěr dne jdeme ke chrámu na kopci Phnom Bakheng. Spolu s námi se tam ale hrnou davy lidí, jakoby se všichni turisti rozhodli, že západ slunce budou sledovat odsud. Není se ale co divit, je to jediný kopec v okolí a na něm ještě chrám. Tak tam kráčíme také, nenecháme se vézt na slonech po sloní stezce - to činí opravdu jen ti zazobanější turisté.

Sloní transport pro turisty na vyvýšený chrám odkud se davy turistů dívají na západ slunce

Srocení tuktukářů na stezce pod odbočkou ke chrámů dává tušit, kolik lidí se tam hrne...

Tuk tukáři čekající na své turisty, až si vyfotí západ slunce :)

Na vrchol chrámu vedou úzké, prudké schody, navíc je docela umění najít si místo a protlačit se k nim a pak se ještě nenechat sežduchnout. Zdárně se vyšplháme nahoru, obcházíme chrám a potvrzujeme si, co vlastně víme už dávno - davová turistika nás nejenže nebaví, ale přímo znechucuje. I když zde západ slunce může být úžasný, za podmínek, kdy si hledáš místo na stoupnutí a ruší tě žvatlání nesčíslných hlasů, to to pravé není...

To dnešní snídaně při východu slunce v osamělém chrámu - to byla pohádka!

Dereme se v protisměru pryč odsud, po sloní stezce dolů k tuktuku.

:) Jo, na slonech se tady jezdí už od nepaměti :)

Tím, že opouštíme chrám před západem slunce má jednu velkou výhodu i pro našeho tuktukáře - silnička je prázdná, uhání si to osaměle a tudíž rychle zpět k městu.

Bleskově se sprchuje v našem hostelu, krátce nabíráme sil a vyrážíme do města, do Siam Reapu. Dáváme si výbornou kambodžskou večeři - polévku Amok, v kokosovém ořechu - završenou ovocnými koktejly. Užíváme si ožírání noh rybičkami - tentokrát velkými. Žádní 4 cm štíhlí chudáčci, ale pěkní tlusťoučcí 10 cm macíci. Docela už koušou, že sebou i chvílemi škubeme, ale je to velmi příjemné, únava celého dne z nás spadává.

Pak se ještě poddáváme masáži nohou - je docela bolestivá, ale také úlevná. Naše večerní slasti končí relaxačním pálením voskové svíce v uších a souběžnou masáží hlavy - jemné pohyby kolem ucha, oka, na čele. Je to procedura proti bolesti hlavy, uší, stresu a zároveň je to pročištění uší. Ověřit jsme si mohli to pročištění uší - když se vosková trubička rozstříhla, bylo vidět, co všechno obsahovaly naše uši - no fuj!

Cestování s rodiči - část první: Hong Kong

2011-03-14T08:55:00.004+08:00

Ahoj! Tak jsem tady s dalším článkem. I když tentokráte ne s mým vlastním. V druhé polovině ledna jsem s mými rodiči a s Liduškou cestoval po Thajsku a po Kambodži. Následující příspěvek je o prvních pár dnech našeho cestování (pokračování zde bude samozřejmě vyvěšeno v následujících dnech). Článek napsala moje máma a je převzatý z jejího blogu, který si právě úspěšně založila (http://edu-cesty.blogspot.com/). Fotografie z celého výletu si můžete prohlédnou ve webovém albu mých rodičů (https://picasaweb.google.com/eduhorakovi) anebo také v mém (https://picasaweb.google.com/fotkygeorge nebo známý odkaz vlevo na tomto blogu).

Tak se můžete pustit do čtení a užít si Asii i z jiného než mého pohledu! Z pohledu mojí maminky:

Pátek, 14. 1. 2011 - Hongkong? Thajsko? Kambodža? Všechno!

Asie nám učarovala, zcela jistě, protože jinak bychom se sem nevraceli tak brzy, už po dvou letech… Ano, jsou to skoro dva roky, co jsme cestovali po Taiwanu a zamilovali se do kontinentu, v němž leží, do lidí, kteří zde žijí a jsou tak odlišní od lidí, které známe z běžného života kolem sebe. Odlišní v tom nejlepším slova smyslu, který může být – přátelští, usměvaví, milí, vždy ochotní pomoci na úkor svého času i pohodlí…

Náš výlet začíná odletem z pražské Ruzyně. Je to veskrze domácké a útulné letiště ve srovnání s těmi, které jsme doposud poznali na svých předchozích cestách a má velkou výhodu – dost věcí je zde kupodivu napsáno česky. Naše angličtina i po třech letech více či méně (možná spíš méně) pilného občasného studia se nerozvíjí tak, jak bychom si představovali.

Letím nejenom já s Dušánkem, tentokrát s námi letí i Liduška, což je pro nás všechny milá a potěšující a v okamžicích nutnosti lékařské péče (naštěstí jsou tyto okamžiky víc než řídké) i užitečná společnost. Tedy nutnost lékařské péče je řídká a společnost Lidušky je – no zkrátka moc fajn, ať se do toho nezamotávám.

Odlet do místa našeho mezipřistání, Dubaje, je skoro načas – v 16.15 místo v 15.50.

15. 1. 2011, sobota - Bivak na letišti v Dubai

K Dubai jsme přilétali v noci, časový posun je + 3hod, let trvá 5 hodin a 20 minut, přilétáme tedy už do soboty. Vítalo nás tisíce barevných světélek města, které se jevilo placaté, jen v dáli bylo pár výškových budov a problikávala i nejvyšší stavba světa. Hledali jsme očima i umělý ostrov ve tvaru palmy, ale ten se nám zahlédnout nepodařilo.

Na Dubajském letišti jsme nuceni strávit 9 hodin, letadlo do Honkongu nám letí až 10,05 a.m. Mají tu docela pohodlná křesílka s podložením na nohy, tak snad to v nich nějak přečkáme a chvíli i zdřímneme, aniž by nás okradli…

Bivak na letišti v Dubai

Neokradl nás nikdo, my s Liduškou jsme si blahořečily, že jsme si pořídili úžasné návleky na svá tělíčka (shodou okolností od stejné firmy, každá v jiné barvě). Mohli jsme se do nich schovat i s hlavou, krásně nás zahřály a přitom, když přišlo na věc, jsme přes ně viděly na případné zloděje.

Těch 9 hodin vymezených k pobytu na dubajském letišti uběhlo strašně rychle. Najednou už zase sedíme v letadle , koukáme na Dubai mizící pod námi, na domy postavené v písku a pak moře zčeřené drobnými vlnkami a s odrazem mraků… Čeká nás 5,5 hodinový let.

Tma nás zastihuje celkem záhy, letíme jí vstříc závratnou rychlostí. Před tím, než nás zcela pohltila, jsme toho z okénka až tak moc neviděli, dlouho byla pod námi poušť, hory, sem tam koryta řek klikatící se krajinou. A pak už jen černočerná tma. Dušánek neseděl u okna, ale kus cesty mu bylo vidět silné znepokojení v obličeji. Pak to již nevydržel a i když se mne zpravidla snaží šetřit špatných zpráv, zeptal se. Bylo vidět, že s tou otázkou dlouho bojoval, než ji vyřkl, protože sdělení to bylo opravdu závažné: „taky sis všimla té stíhačky, co letí kolem nás a už delší dobu nás sleduje?“ . Nevšimla, ale to u mne není nic divného, jsem dost nepozorná. Tak jsem svůj pohled zaměřila na okno a skrz něj do tmy. Ani jsem nemusela svůj pohled moc zaostřovat a bylo mi to jasné. Ona stíhačka je světlo na křídle. S Liduškou jsme se div neudusily smíchy…

A už jsme v Hongkongu!

V Honkongu jsme byli v 21,05 hodin místního času. Od Dubaje jsou to další +4hodiny.

Chvíle napětí a pak už velké objímání – Jiřík na nás v pořádku čekal a se širokým úsměvem nás vítal. Byli jsme zachráněni. Nezabloudíme a nezhynem v cizím dalekém světě!

Zavedl nás k autobusu č. A21, který nás měl zavést k našemu hostýlku Dragoon. Byl to doubledecker, seděli jsme v patře na prvních sedadlech a náhle autobus začal plynule a velmi rychle couvat. Tedy vypadalo to tak, protože se zde jezdí vlevo a po dálnici jsme jeli v levém pruhu, což v první okamžik bylo strašně nezvyklé.

Elektrické kabely... (!!!)

Vystoupili jsme cca po hodině jízdy v jiném světě – zejména pro Lidušku to bylo šokující vhození do místní reality – svět byl najednou plný čínských nápisů, troubících aut, přeplněných silnic, tmavovlasých hlav hrnoucích se všemi směry ulicemi, hustota všeho byla přímo děsivá. I Jirkovi chvíli trvalo, než se zorientoval a zavedl nás do našeho hostelu. Již z Taiwanu jsme věděli, že se nemáme dívat na různá zákoutí okolo domu, či v domě, protože ta moc čistotou neslují, překvapují i potrubí či elektřina volně vedoucí po domě, v dosahu kohokoliv, odizolovaná zvláštním způsobem a určitě ne odpovídajícím bezpečnostním normám a předpisům.

Když jsme se tedy na toto nedívali, tak samotný pokojík byl útulný, čistý a ani hluk z ulice nebyl tak silný. Musíme mít zavřená okna, protože o vlahosti večera na cca 20-té rovnoběžce se mluvit nedá. Až později se dozvídáme, že jsme chytli nejchladnější dny za možná posledních 50 let.

Odkládáme bagáže a vyrážíme na první procházku. Přeplněnost ulic je neskutečná, stejně tak hluk. A brzy nás do nosánků udeří starý známý puch smažených, vařených, pečených jídelek. Vzpomínka na Taiwan ožívá v plném rozsahu. Ale jsme ještě z letadla tak přejezení, že jsme si nekoupili nic.

Na pokojíku jsme se já i Liduška zasoukaly spokojeně do nových spacákových futrálků a usnuly jako broučci, Dušánek s Jirkou pochopitelně usnuli taky tak, ale ti nemají takové krásné útočiště jako my!

16. 1. 2011, neděle - po stopách Jackie Chana

Dušánek nás ráno budí nechutně brzy, v 1 hodinu a.m. Pravda, místního času je to 8.00 hodin, ale vyoraní jsme spíš na ten náš čas. Po snězení drobných zásob vyrážíme do ulic. Pravda, jsou o něco tišší a méně lidnatější než v noci. Jdeme směr přístav, abychom se dostali z pevninské části státu Honkong - Kowloon - do vlastního ostrovního Honkongu, tj. onoho pověstného mrakodrapového města, kde se odehrávají honičky z akčních filmů.

Procházíme ulicí plnou obchůdků, hodně z nich je ještě zavřených, ale přesto zde již jsou různí náhončí, kteří nás lákají na zlato či zaručeně pravé hodinky zn. Rolex. Tyto nákupní touhy nemáme, spíše se kocháme pohledem na banyánové stromy se spletitými vzdušnými kořeny. Zaujme nás květinový trh, díky kterému se postupně vsouváme do osidel toho pravého, nefalšovaného, lidového, nejsurovějšího tržišťového místa, kde naši hoši ožívají a okamžitě se shlédnou v těch nejsmradivějších blafech. Já už jsem z Taiwanu docela otrlá, tak mě tak neděsí blízkost jatek, tedy stánku, kde porcovali kravskou hlavu, ze které ještě tekla krev, ani puch různých vařených vnitřností či jiných lahůdek. Dali jsme si polévku s masovými (?!) knedlíčky, které, jak jsme pak objevili, měli hygienicky položené v sítu na kraji dřevěného začernalého pultu a bílou rýži s vaječnou omeletou a krevetami. To bylo, jak prohlásila Liduška, lahodné a neškodné. Obzvlášť ta suchá rýže. Pánové si dali ještě jakási nevábná masa a samozřejmě dojedli po nás polévku plnou knedlíčků. Liduška se polévky tkla jen velmi lehce, já vodu snědla, ale s ohledem na hlad pánů jim knedlíčky nechala.

Máma s Liduškou si "pochutnávají" na prvním asijském jídle :)

Po obědě se procházíme po nábřeží, užíváme si sluníčka, které nás trochu ohřívá, kocháme se pohledem na druhý břeh – na pravý Honkong a jeho výškové budovy ponořené do lehkého oparu. Nábřeží, po kterém kráčíme, je nábřeží hvězd, svůj otisk dlaně zde mají např. Bruce Lee, Jackie Chan a spoustu dalších. Do ostrovní části Honkongu se přeplavujeme trajektem. Pak přecházíme ulici přes most, most je přeplněn skupinkami sedících žen, sedí na rozložených papírových krabicích, ve skupinách po pěti, osmi, případně i více ženách . Jednotlivé skupinky jsou odděleny přepážkami z papundeklu, ženy jsou zachumlané do svetrů, dek a jejich hlasy se nesou do daleka. Je to jednolité všepřehlušující žvatlání.

Nejsou to bezdomovkyně, jak jsme se ze začátku mohli domnívat. Některé skupinky si čtou (i ze čteček), některé pracují na noteboocích, mají mobily, hrají karty či různé jiné hry. Těch žen je ohromující množství. Jdeme a ony sedí i na dalším mostě, štěbetají, některé obědvají z kastrůlků, některé dokonce něco vaří. Liduška podotýká, že Ajka by je neminula, aniž by zjistila, o co jde. Jirka to bere jako výzvu, vybírá si mladší skupinku a za chvíli nám již tlumočí, co se dozvěděl. Je to prostě nedělní dívčí a dámský sedánek. Setkání s přítelkyněmi, protože v Honkongu vlastně nejsou skoro žádná místa, kde by se dalo setkávat, byty jsou malé, parků je poskrovnu. Tak se setkávají takto. Většinou vládne vlahé počasí,tak posezení na chladném betonu je příjemné. Setkávají se tak každou neděli, víkend co víkend. Dnešních 14°C setkání moc nepřeje, ale zdá se, že ženy dnešní zima ani moc neochromuje. Jejich hlasy nám zní v uších ještě dlouho poté, co jsme z jejich doslechu pryč…

Detail jednoho z tisíců nedělních ženských dýchánků v Hong Kongu

Spojení mezi horní částí Honkongu a přístavištěm obstarává běžící pás. Je to skvělé zařízení, terén je opravdu velmi svažitý, šetříme si tak síly na další procházky městem a snažíme se rozhlížet seč je to možné – to je ovšem trochu zádrhel, běžící pás má stříšku, zřejmě proti pálícímu slunci, dnes spíše proti chladu. To je jediná jeho vada na účelnosti.

Běžícím pásem se dostáváme do výšky cca 250 výškových metrů. Vyšší cíle dnes nemáme, nechceme ani do sedla – výška cca 400 m, kam nás může zavézt zubačka, ani na nejvyšší vrchol, ten má cca 570m. Procházíme si místní botanickou zahradu spojenou se zookoutkem, pozorujeme velmi čilou opici v kleci, kocháme se orchidejemi ve skleníku a plynule scházíme dolů, kolem křesťanského kostela sv. Johna, přicházíme k šalině, tedy místní tramvaji, která je stejně jako autobusy poschoďová.

Dvoupatrové tramvaje v Hong Kongu

Nastupujeme do ní a kocháme se pohledy na mrakodrapy i ruch v ulicích. Ve večerních hodinách se vracíme kolem stále ještě sedících skupinek žen na mostě i všech přechodech, lávkách, v chodbách bank, obchodních domů. Vypadají poněkud unaveněji, ani tak už hlasitě neštěbetají, ale stále tam ještě sedí a besedují…

Ve 20 hod trajektem přejíždíme zpět a netrpělivě čekáme, zda se spustí laser show, o které jsme si přečetli na internetu. Světelné představení opravdu přišlo. Z výškových domů se nejprve nenápadně a pak se stále větší razancí a intenzitou mrskají paprsky, převážně bílé, zelené, střídavě z různých výškových budov, různých tvarů. Je tma a vidíme jen obrysy domů, po kterých jsou taženy světla i červená, modrá a do toho ty paprsky… Je to efektní a krásné.

17. 1. 2011, pondělí - obří Budha

Dnes jsme vyzkoušeli Hongkongské metro. Je to prý jedno z nejlépe značených meter na světě a pravdou je, že pánové se zorientovali okamžitě. Mířili jsme směr Tung Chung, naším cílem byla kabinová lanovka, která nás vynesla do výšky cca 600mnm do areálu 2. největšího sedícího Budhy na světě. Trochu nás zklamalo, že nejde o žádné historické dílo, jak by se mohlo na první pohled zdát. Tento Budha byl vztyčen v r. 1997, že by tedy byl postaven na počest vrácení Hongkongu Číně? To se můžeme jen domnívat.

Procházka z lanovky k němu je mírně do kopce a pak po schodech, což přivítáme, protože jsme zmrzlí docela obstojně. Ještě Dušánek s sebou měl univerzální český tisk – noviny mladé fronty, na které jsme si v lanovce mohli sednout. Ale k Budhovi – je z kovových plátů, které byly instalovány na bambusovou kostru. Poté navštěvujeme nedaleký chrám, typově stejný, jaké známe z Taiwanu – zlatě červený, nazdobený, s krucánkama, ale bohužel také není historický, ale krásně betonový. A vedle něj pro jistotu roste ještě další, větší betonová nádhera ve stejném stylu. Cementárna Mokrá zde má odbytiště ještě neobjevené a vskutku co lačnosti po betonu nenasytné…

Kocháme se okolistou květenou, obzvlášť se nám moc líbí rozkvetlé stromy, které z neznalosti pojmenováváme „motýlkové“.

Rybářská vesnička Tai O - Aneb Hong Kong úplně jinak než ho známe!

Následuje výlet do rybářské vesničky. Je to absolutní kontrast k Hongkongu. Plechové domky o šířce jednoho malého pokoje, některé ve spodní části s obchůdky, v nichž je směsice nepořádku a zboží určeného k prodeji, případně nepořádku a jídla pro turisty. Ulicí se line „vůně“ sušených ryb, které tu visí skoro všude. Mezi domky i v moři jsou hromady smetí. Přesto to zde má svoji milou nezaměnitelnou atmosféru.

Noční Hongkong

Pak se již vracíme do města, necháváme se převést metrem až do Hongkongské části. Čeká nás cesta zubačkou na kopec nad Hongkongem. Chtěli jsme to stihnout ještě před setměním, abychom se z výšky pokochali pohledem na panorama známé z mnoha fotek i filmů ještě za světla, ale nezadařilo se nám to. Na lanovku jsme si museli vystát regulérní frontu, po vystoupení ze zubačky je už více tma než světlo. A surově fučí vítr, zima je vlezlá, nezahřívají nás ani všechny naše teplejší svršky, co jsme si na sebe dali. Pohled na Hongkong s domy orámovanými světly však stojí také za to. Mrakodrapy jsou pod námi jako na dlani. Zkoušíme fotit, ve snaze zachytit tu krásu. Ve 20 hod bychom rádi opět viděli laser show, ale je teprve 19 hod, tak obcházíme vrchol, abychom se zahřáli. Ve 20 hod jsme opět na výchozím místě a hledíme na domy, které pod námi blikají, svítí, vrhají na sebe světelné pruhy – ale je to v mnohem menší intenzitě než jsme to viděli z trajektu a ze břehu. Přesto je to nádherné, velkolepé rozloučení s Hongkongem, zítra na nás již čeká let se společností Air Asia do dalšího neznáma...

Noční nábřeží v Hong Kongu - je zde jedno z největších světelných znečištění na světě.
Ale dívat se na to je opravdu zážitek!

Malajsie: Langkawi, Penang a Kuala Lumpur!

2011-03-07T17:02:00.002+08:00

Ahojte je tady další krátký fotopříběh! Tentokráte z mého desti-denního cestování po Malajsii. Ze severu Thajska jsme jeli do Bangkoku, kde jsme oslavili silvestra. No a první lednový den odpoledne jsem se vydal na téměř 20h cestu vlakem přes celé Thajsko téměř až Malajským hranicím do města Hat Yai.

Pokud chcete vidět fotek více, tak jsou ve fotogalerii na picasse

Tak jdeme na to:

Příjezd z Thajska do Malajsie na ostrůvky Langkawi. Z Thajska jsem vyrážel z přístavu Satun. Během asi hodinové cesty trajektem jsme měli možnost pozorovat takovéto krasné tropické ostrůvky souostroví Langkawi.
Na ostrovech se Malajská vláda rozhodla podporovat turismus tím, že je vyhlásila bezcelní oblastí tzn.: duty-free. Takže na ostrovech je levněji než ve zbytku Malajsie - obzvláště alkohol a cigarety, čehož místní i turisti hodně využívají...

Bydlel jsem na hlavním ostrově. Během 3 dnů, které jsem na ostovech strávil jsem na motorce projel celé ostrovy. Bylo tam spousta zajímavých míst a opuštěných pláží...

Na ostrovech byla trošku jiná zvířena, než na jakou jsme zvyklí :) Mě například uchvátil tento souboj, kdy tato asi 80cm dlouhá "ještěrka" ulovila rybu a pak se s ní na břehu ládovala :)

Jedna z mnoha rybářských osad na hlavním ostrově

Z ostrůvků Langkawi jsem přejel trajektem na ostrov Penang do města Georgetown. Toto město je už na první pohled odlišné od všech ostatních míst v Jihovýchodní Asii.
Všude je spousta starých budov postavených v evropské architektuře. Je zde také spousta mrakodrapů a hotelů. I přesto je toto město kvůli své dlouhé historii velmi zajímavé. Je to jedno z mála měst na světě, kde na jedné ulici stojí kostel, čínský budhistický chrám, indický hinduistický chrám a muslimská mešita.
No a mix kultur se projevu také v obrovské různorodosti jídla, které se dá všude koupit. Člověk si může vybrat to nejlepší z Malajské, čínské a indické kuchyně. Já jsem si první večer vybral kuchyni indickou...hmmm bylo to vynikající :) (tandoori chicken)

Rozmanitost místní kuchyně je to, co mě opravdu zaujalo :) Pokrm, který je na tomto obrázku můžu bez větších výčitek nazvat tím nejlepším, co jsem během cestování kdy jedl!!! :) Nemám ale nejmenší ponětí, co to je :) Koupil jsem to v jedné, trošku zaprášené restauraci v Kuala Lumpur bez žádných očekávání a bylo to tak vynikající, že jsem si hned poté objednal repete :)

Poznáváte? :)

Ano, jsou to Petronas Towers v Kuala Lumpur. V KL jsem strávil necelé tři dny. Prošel jsem a viděl jsem vše, co se dalo :)
Nikdy ale nezapomenu na příšerný hostel, ve kterém jsem byl ubytovaný :) Jestli pokrm o dva obrázky byl tím nejlepším co jsem kdy jedl, tak hostýlék v China town, kde jsem bydlel, byl snad tím nejhorším, kde jsem kdy spal... :) Radši to tady nebudu popisovat, ale až se uvidíme, tak vám o tom rád popovídám- já na to určitě nezapomenu :) Podruhé už tam určitě nepůjdu, ale jsem rád za to, že jsem to zažil :)

Jinak Kuala Lumpur se mě moc líbila (líbilo, nebo líbil ?? :) ). Poté jsem letěl s Air Asia 6 hodin(!) na sever do Pekingu (Tianjin) za úžasnou cenu - zhruba 1 200Kč.

Tak takový byl velmi ve zkratce můj výlet Malajsií. Doufám, že se vám můj fotopříběh líbíl i když už to tentokráte nebylo tak akční, jako na severu Thajska :)

Mějte se pěkně a brzo tady ahoj!

Dobrodružství na severu Thajska

2011-02-21T20:43:00.003+08:00

Ahojte! Tak jsem tady zase. I kdyz dnes ne s klasickým článkem... :) Tentokráte jsem si pro vás připravil krátký fotopříběh z mého cestovaní po severu Thajska. Pro fotopříběh jsem se rozhodl zejmena proto, ze uz je to vylet temer 2 mesice starý a po něm se udalo strašně moc věcí, o který bych taky rád psal. Takže pokud bych nyní psal o všem podrobně, tak bych byl cely tento semestr s blogem pozadu a články by porad byly zpožděné.

Takže ve zkratce úvod do děje:

Následujících par fotek je z deseti denního výletu na sever Thajska. Byly foceny zejména v džunglích okolo města Chiang Mai a hlavně v okolí vesničky Pai (směrem k Barmským hranicím)…

Toto je náš vůdce. Neuměl anglicky ani thajsky, protože je to uprchlík z Barmy. Ale v džungli se choval jako ryba ve vodě a bylo vidět, že tam celý život žil. Během výlety pro nás (bylo nás dohromady 5) několikrát připravil jídlo, které našel v džungli. Ať se už jednalo o ryby, které ulovil, o listy a kořeny rostlin, které vytrhal a povařil či třeba i o bambusové červy a ještě něco zajímavějšího :) Ale o tom až o pár fotek níž...

Každý den jsme strávili zhruba tak 6-7 hodin chozením. Zbytek dne jsme se nějak snažili obstarat a uvařit potravu. Hodně času taky zabralo stavění stanů. Ale první večer jsme přespali v tomto domečku, který měl jeho kamarád (také uprchlík z Barmy) postavený doslova uprostřed džungle. Měl tam pár zvířat a políčko- to bylo vše,co mu stačilo k životu...

Uvnitř domu. Zatímco jsme odpočívali, tak pro nás uvařili naprosto vynikající jídlo!

Detail mačetou vysekané díry do bambusu a ruky našeho průvodce, kterému neuvěřitelně zářili oči štěstím, když po více 20 naseknutých bambusech našel to, co hledal: Místní delikatesu - bambusové červy! Chvíli jsme ho pozorovali a poté jsme mu začali pomáhat. Bambusoví červi se hledají tak, že prvně se vyhlédnou vhodné bambusy (to jsem moc nepochopil, podle čeho je vybíral - příště :)) a poté se k nim přiloží ucho a člověk musí poslouchat. A pokud zevnitř slyší takové chroupání či vrzání, tak to znamená, že to může zkusit mačetou rozsekat a pokusit se zevnitř vydlabat tuto pochoutku :P

Toto je část našeho úlovku :) Červíci to byli docela živí a pohybliví. Schovali jsme je do nádob vyrobených z bambusu a nesli jsme je s sebou abychom si je mohli připravit další den na snídani (bylo to na Boží hod). :)

Ukázka jak jsme celou dobu vařili. Neměli jsme sebou žádné nádobí - všechno potřebné jsme si vždycky vyrobili z bambusů (lžičky, talíře, hůlky a také tyto "hrnce"). Do bambusu se prostě nalila voda a dalo se to na oheň. Bambus nikdy neprohořel a bylo to pokaždé velmi rychle ohřáté...

Oběd u potůčku. Měli jsme ještě z města čínské nudle, které jsme si ráno uvařili a zabalili do listů. V čase oběda jsme si jen vyrobili hůlky a mohli jsme jíst...

Naše nocležiště během druhého večera. Když jsme sem poprvé přišli tak na tomto plácku byla asi 2m vysoká tráva a pár malých palem. průvodce si sundal batoh a tričko a během asi 20minut to celé mačetou vysekal tak, že jsme mohli mít toto nádherné místečko uprostřed husté džungle. Poté jsme si jen pod stany naskládaly velkou vrstvu bambusových listů a už jsme mohli jít sednout a povídat k ohni...
Mimochodem kluk, který přidává dřevo do ohně je kamarád z Holandska, který je povoláním voják a už byl 5x na misi v Afghánistánu. Říkal, že byl vycvičený na několika kurzech přetíží, ale, že to, co jsme naučili od našeho průvodce tady na pomezí barmsko- thajských hranic je pro něho velmi užitečné...

Uhádnete, co to je? Budu vás chvilku napínat :). Asi okolo 10. hodiny večer jsme se rozhodli, že půjdeme do džungle na lov. Rozhodli jsme se proto, že když jsme seděli večer kolem ohně, tak jsme pořád slyšeli všelijaké zvuky a šustění listí. Určitě kolem nás byla v džungli spousta zvířat. Vzali jsme pušku, kterou měl průvodce neustále u sebe, čelovky a vyrazili jsme. Většinu času jsme šli potmě a jen jsme poslouchali. Bohužel, jsme ale asi nebyli moc dobří a hlavně jsme byli moc hluční a tak jsme nic nechytili, ale byl to super zážitek - na lovu jsme byli asi hodinu. No a poté, když jsme se vrátili k ohni to přišlo...(pokračovaní o obrázek níže)

Průvodcův pes, který s námi celý trek absolvoval něco zavětřil a rozběhl se do džungle. Průvodce ho okamžitě následoval s mačetou v ruce...My jsme seděli kolem ohně a poslouchali jsme zvuky z džungle. Asi za pět minut se vrátil s obrovským úsměvem na tváři a s kořistí v ruce. S krtkem :) Ano opravdu s krtkem! On poté neváhal ani minutku napíchnul krtka na klacek a nejprve z něj nad ohněm opálil chlupy. Poté ho sundal a vykuchal ho. Jak byl krtek vykuchaný, tak ho pořádně osolil a opepřil a začal ho grilovat... My cizinci jsme po sobě nejdříve nevěřícně pokukovali, ale z naprosto veselého výrazu našeho průvodce jsme usoudili, že to asi dobré. Navíc jsme všichni měli ještě hlad a tak jak byl krtek pořádně propečený, tak jsme ho celého snědli. Byl dobrý i když v něm bylo hodně kostí...Jo a abych nezapomněl, toto všechno se událo 24.prosince, takže toto byla naše Štědrovečerní večeře :) Kolik Čechů mělo v ten den na jídlo to, co my? :)

Toto je fotografie naší snídaně. Vlevo na fotce je vynikající, v bambusu uvařená rýže. Uprostřed jsou z bambusu udělané talířky. V tom spodnějším z nich je nějaký mix pálivých kořínků a malých rybiček, které jsme nachytali. No a v talířku se lžičkou (samozřejmě, že bambusovou) jsou povaření bambusoví červy. I když nějací by si ještě nějaké delší povaření zasloužili, tak byly vynikající! Prostě taková netradiční snídaně na Boží Hod Vánoční :)))

Jedno odpoledne jsme jsme stříleli do terčů vyrobených z listů.
I když puška byla značně nepřesná, tak jsme si to hodně užili!

Tohle je už fotečka z druhého treku, který jsme absolvovali. Tento trek byl pojatý více civilizovaně a jeho součástí byli následující aktivity: rafting na divoké řece, trek k docela velkému vodopádu, rafting na bambusových vorech, návštěva motýlí farmy a hlavně také jízda na slonech!!! :)

Šli jsme podél pěkné říčky v takovém malebném údolíčku. Na této fotce jé pár z Belgie, který sedí na hřbetu slona, který se chystá jít napít i s jeho mláďaty. Tomu menšímu jsou 3 měsíce :) Bylo to ještě takové nemotorné slůně.

Toto je fotka, kterou jsou vyfotil, když jsem seděl na slonovi a krmil ho banány. On si o ně takto pořád říkal :) Bylo to vážně super. Jinak já jsem nikdy neseděl v sedačkách, které měli sloni nainstalované na zádech (viz. Belgičani). Celou dobu jsem seděl slonovi z rozkročenýma nohama přímo za krkem.

A toto je poslední fotka z dnešního krátkého foto příběhu. Už je focena na tržišti v Bangkoku a pochutnávám si na ní na vynikající křupavé a osolené kobylce :)

Tak to je pro dnešek vše. Doufám, že se vám moje fotky líbí a a že si dokážete představit, jaký styl dovolené to byl. Bylo to opravdu velmi aktivní. Před 2 lety jsem byl v Thajsku a strávil jsem to více méně klasicky - na ostrovech (island-hopping). Letos, nebo vlastně už loni, jsem to pojal víc aktivně. Oboje bylo skvělé. Příště bude asi nejlepší oboje věci nakombinovat :)

Tak se mějte krásně a můžete se těšit na další foto příběh, ten tu bude za pár dní a bude z Malajsie.

Jsem opět online! A v Pekingu!

2011-02-16T18:49:00.001+08:00

Přivítání s kamarády na koleji v Pekingu po mém návratu
z cestování (je nás tak málo protože ostatní studenti jeli
domů během období čínského nového roku a ještě
se nevrátili- tak to jsme teď všichni :))

Ahoj! Po téměř tří měsíční přestávce opět zdravím fanoušky svého blogu! Zkoušky, cestovaní, Čínský Nový Rok a taky zařizování prodloužení mého studijního pobytu v Číně způsobili tuto dlouhou neaktualizaci mého blogu. Omluvám se za to. Nechci nyní slibovat, kdy bude další článek, ale mohu říci, že to bude určitě mnohem dříve J.

Nejprve se s vámi chci ale podělit o to nejdůležitější. Možná se někteří z vás diví, proč píšu v půlce února blog, když jsem měl vlastně přijet nazpátek do ČR osmého února. V půlce ledna (ano tedy asi 3 týdny před plánovaným odletem) mě vzhledem ke všem okolnostem, začala v hlavě vrtat myšlenka, zda by nebylo možné v Číně zůstat ještě jeden semestr. V podstatě jsem nevěřil v úspěch, ale nedalo mi to, a napsal jsem do Antverp (kde sídlí instituce, od které dostávám stipendium), zda by nebylo možné zůstat v Pekingu ještě během jarního semestru. V úspěch jsem nevěřil zejména ze dvou důvodů. Zaprvé, byl jsem si téměř jistý, že ten stipendijní program, od kterého dostávám peníze, už končí. No a zadruhé bylo už téměř na konci mého pobytu a času na zařízení všech případný formalit už opravdu moc nebylo.

Ale přišla mi velmi pozitivní odpověď, že po splnění určitých podmínek, budu moci v Číně ještě zůstat. Poté následovalo velké emailové zařizování všech důležitých formalit. Ale po dvou týdnech neustálého emailování se mi to (zdá se) podařilo a já můžu zůstat v Číně i během jarního semestru. Napsal jsem „zdá se“, protože nechci nic zakřiknout z důvodu, že ještě to není všechno černé na bílém (tedy smlouvy ještě nejsou podepsané), ale všichni zúčastnění již souhlasili, takže věřím, že už to bude jen formalita J.

Nejzajímavější asi je, co tady plánuju v Pekingu během jarního semestru dělat. Budu zde totiž psát svoji diplomovou práci. Ve současnosti hodně čtu a snažím se vymyslet nějaké téma, na které toho ještě nebylo moc napsáno a hlavně takové, které by mě bavilo. Mám to mít vybrané do pátku, takže už moc času není – i když už se to docela dobře rýsuje :) Ale víc vám o tom napíšu, až to budu mít všechno oficiálně zadané.

To je pro dnešek téměř všechno, co jsem vám chtěl napsat. Poslední věcí je, že jsem již do mé fotogalerie na Picase nahrál fotky ze všeho, co jsem za poslední tři měsíce podnikal. Takže se může podívat. Až budu mít více času, tak se pokusím udělat takový fotopříběh, kde se vám pokusím popsat nejzajímavější zážitky z cestovaní po Thajsku, Kambodži a z oslav Čínského Nového roku J

Mějte se všichni moc pěkně a brzo ahoj!

Z Pekingu zdravi,

Jirka

Město Xian, hora Huashan a Terakotová armáda

2010-11-18T13:01:00.003+08:00

Takhle se v Číně označují
nejvýznamnější památky :)

Opět vás zdravím z říše středu, z Číny. Je za námi další víkend a já jsem toho opět využil k cestování a poznávání této obrovské země :). Ve čtvrtek ráno jsem se dozvěděl, že mě v pátek odpadá škola a tak jsme se v rychlosti rozhodli s Laurou z Kanady pro Last-minute výlet do starověkého města Xian a jeho okolí. Během posledních 4 dní jsme toho viděli a zažili opravdu hodně. Tak se to tady nyní pokusím nějak shrnout :)

Při výstupu na vrchol hory Huashan
mezi desetitisíci zámky lásky

Jelikož jsme se rozhodli jet na poslední chvíli (asi 4 hodiny předtím, než nám jel vlak z druhé části Pekingu), tak jsme si koupili lístek opět od překupníka. Rychle jsme se sbalili a doufali jsme, že se na nás šmelinář nevykašle a neprodá lístek někomu jinému. Naštěstí slovo dodržel a na Beijing West Station jsme si od něj koupili lístek s menším příplatkem… Bylo vidět, že byl docela nervózní. Asi nebyl zvyklý prodávat relativně drahé lístky jen 45min před odjezdem vlaku.

Po zkušenostech jsme si kupili hard-sleep. Vzdálenost mezi Xian a Peking je zhruba 1200km a cesta vlakem trvá 12hodin. Je to vlastně ideální vzdálenost, protože se vyjede v 8 večer a člověk je v 8 ráno na místě. My jsme vyjeli ve čtvrtek večer (11.11.) a přijeli jsme do Xian v pátek ráno.

Jeden z Terakotových
válečníků

Jižní brána do města Xian

A proč je Xian tak známý? Xian je jedno ze 4 čtyř starobylých hlavních měst Číny. Je to jedno z nejstarších měst v Číně, s více než 3000letou historií. V Xianu končila (začínala) legendární Hedvábná stezka. A co je asi nejdůležitější, tak kousek od města se nachází legendární Terakotová armáda…

Market v Muslimské čtvrti ve městě Xian

Páteční dopoledne jsme strávili chozením po městě. Ochutnali jsme spousty místních specialit (spousta jiných jídel než v Pekingu) a všechno bylo vynikající. Nejvíce mě asi dostalo jídlo, co se prodávalo skoro všude, vypadalo jako brambory, chutnalo jako prasečí tuk a bylo to jen jakési želé s kořením. Prohlédli jsme si centrum města s Drum a Bell towers. Poté jsme zamířili do velké muslimské čtvrti, kde jsme se na chvilku ztratili v místním marketu (vzdáleně může připomínat zmenšeninu Grand Bazar v Istanbulu). Pak jsme si ještě dali vynikající jehněčí v jedné z místních restaurací.

Huashan

Noční minimarket ve vesničce Huashan

Okolo třetí hodiny jsme nasedli na vlak směr Huashan. Huashan je jedna z pěti posvatných Taoistických hor v Číně a je cílem mnoha poutníků. Za dvě hodiny jsme vystoupili ve vesničce Huashan, na úpatí hor. Našli jsme si levné ubytování a šli jsme hledat něco na večeři. Ve vesničce jsme byli jediní a někteří místní na nás koukali, jako kdyby cizince ještě ani neviděli.

Tito manželé dělali nejlepší nudlovou
polévku jako jsem kdy v číně jedl!

Po chvilce chození jsme našli fantastický market s jídlem! Pod stříškou, v takovém menším hangáru, se nacházelo takových asi 20-30 malinkých stánečků a každý prodával něco jiného na jídlo. Všude okolo bylo spousta Číňanů, kteří toto místo měli očividně v oblibě. Vybral jsem si jednu vynikající nudlovou polévku s hovězím masem. Musím říci, že jsem lepší a levnější jídlo v Číně snad neměl.Hmmm. Pak jsem si dal ještě pár dojížďáků a byl jsem naprosto spokojený :) Pak už jsme si šli lehnout, abychom nabrali energii na zítřejší náročný den…

Fantastické výhledy z více než 2000 metrových vrcholů hory Huashan

V sobotu jsme vyrazili v 6:30 ráno. Byla ještě tma. Hned po odchodu z hotelu se začalo stoupat. První 4 kilometry byly ještě docela mírumilovné :). Ale pak to začalo. Cesta vedla někdy i místy, kde se tomu dalo jen těžko uvěřit. Lauře se někdy moc nahoru nechtělo, ale všechno nakonec statečně zvládla :)

Zámky lásky na východním vrcholu hory Huashan

Hora má celkem pět vrcholů. Svým tvarem připomíná květinu, odtud i název Huashan (Květinová hora). Na hoře a jejím úpatí se nachází řada taoistických chrámů. Vlastně až na vrcholy hory vedou do skály vytesané schody. Hora je oblíbeným cílem čínských mileneckých párů, zavěšujících na řetězy kolem cesty zámky, symbolizující trvalost jejich vztahu.

Na každém zámku jsou obvykle vyrytá jména obou partnerů a datum, kdy tam ten zámek pověsili. Bylo opravdu velmi zajímavé hledat opravdu staré zámky, které tam visí už spousty let…

S taoistickým mnichem v jednom z mnoha chrámů

No a my jsme stoupali výš a výš. Nejvýš jsme vystoupali do výšky 2096m. To znamená, že jsme za den vystoupali zhruba 1700 výškových metrů. Vylezli jsme na východní a na západní vrchol a užívali jsme si dech beroucí výhledy na všechny strany. Pod námi byli hluboká údolí a opravdu úžasná panorámata! No, a jelikož je to posvátná hora tak na ní bylo spousta taoistických chrámů s taoistickými mnichy. Jednou jsme si i mysleli, že mniši u jednoho z oltářů hrají na hudební nástroje. Když jsme přišli blíže, tak jsme zjistili, že to bylo jen rádio :)

Šachový pavilon. No comment :)

Na hoře jsem objevil i jedno z nejúžasnějších míst, jaké jsem kdy viděl. Byl to malinkatý pavilonek, který byl postavený na téměř nepřístupném kusu skály. Jmenoval se Šachový pavilon. Na každou stranu byly obrovská údolí. V Pavilonku, pod stříškou, byly jen dvě kamenné židličky a stoleček. Naprosto úžasné místo pro partii šachu nebo pro meditování. Všude okolo naprosté ticho a nádherná příroda! Škoda jen, že jsme neměli více času, určitě bych se tam vydal :)

Zámky lásky byly opravdu všude!

Bohužel nás pomalu začínal tlačit čas a taky jsme už docela cítili nohy a tak jsme pro cestu dolů zvolili lanovku, která nás svezla z výšky 1500m do výšky 500m během deseti minut (ráno jsme to šli asi 3 hodiny :)). Byli jsme docela dost mrtví. A tak jsme po úžasném smlouvání ceny s taxikářem jeli vlakem nazpět do města Xian. Ve městě jsme se ubytovali v hostelu kousek od jižní brány a spali jsme snad jako nikdy…

Terakotová armáda

Pohled na hlavní část terakotové armády

V neděli jsme se vydali shlédnout jednu z největších atrakcí v celé Číně. Terakotovou armádu. Armáda se nachází asi 1,5hodiny jízdy autobusem na východ od Xianu. Koupili jsme si lístek, prošli povinnou uličkou plnou obchodů se suvenýry, a už se před námi rozprostíraly 3 velké hangáry, které ukrývali tuto památku UNESCO. Prvně jsme se šli podívat na video, které nás vlastně shrnulo celou historii, těchto unikátních soch.

Každý z vojáků má jiný výraz v obličeji (!!!)

Pokud bych to měl ve stručnosti shrnout, tak armáda byla postavena v roce 210 př.n.l., ale znovuobjevena byla úplnou náhodou až v roce 1974, kdy vesničané začali kopat novou studnu. V současnosti je odkrytých zhruba nějakých 1500 soch bojovníků, ale odhaduje se, že celkový počet je asi 8000 (!!!). Armádu si nechal postavit první čínský císař a měla sloužit k posmrtné ochraně jeho mauzolea, které od armády vzdálené necelé 2km.

První linie :)

Maouzoleum je samo o sobě údajně ještě úžasnější než celá terakotová armáda. Mauzoleum je prý největší a nejúžasnější hrobka, která kdy byla na světě postavena. Pod obrovským, uměle navršeným kopcem zeminy, asi 100m vysokým a několik stovek metrů širokým, se nachází podzemní město. Jsou tam domy, obchody, ševci, kuchaři, a tak dále. Prostě jedno velké město celé postavené z hlíny. Jsou tam ukryty poklady, jaké svět neviděl, a na stavbě pracovalo 30 let denně 700 000 dělníků (!!!). Má to jedinou nevýhodu, mauzoleum se ještě nikdy neotevřelo a tak nikdo ještě nemohl vidět, zda jsou legendy pravdivé :)

Ale pojďme zpátky k Terakotové armádě. Vojáci se nachází ve 3 hangárech. V nějvětším z nich se nachází cca 1200 vojáků. Jsou poskládaní v první pětině. A ve zbylých cca 4/5 haly se pořád pracuje na odkrývání a čistění dalších. Bylo vidět, že to musí být práce na několik desítek let, než se podaří celou armádu znovu postavit.

Představení před Mauzoleem

Granátové jablko

U Mauzolea jsme se poté podívali na pěkné představení a pak jsme se vydali nazpět do Xianu. Na cestu jsem si koupil moje první granátové jablko v životě. Bylo vynikající, ale granátová jablka se strašně těžko jí, a tak mě to trvalo skoro hodinu, než jsem ho celé spořádal :)

Mě osobně se armáda líbila, ale upřímně řečeno, je to pořád v podstatě jenom něco jako muzeum, kde se člověk kouká na hliněné sochy. Nemyslím to vůbec špatně, ale mě mnohem více mě zaujala historie toho celého místa, než ty sochy samotné. Bylo to opravdu velmi zajímavé vidět, ale pokud bych si měl vybrat mezi nádhernou přírodou na hoře Huashan a Terakotovou armádou, tak bych měl jasného vítěze :)

Úchvatné Fontánové představení před pagodou

Večer jsme se šli podívat na obrovskou show k vodní fontáně. Fontána mohla být tak 200m dlouhá a 50m široká. Při představení hrála hudba a do rytmu stříkali tisíce trysek. Celé to bylo nádherně osvětlené. Krása. Škoda jen, že nebylo teplo, určitě bych pak naběhl dovnitř :)

Městské hradby a Muslimská čtvrť

Široké městské hradby ve městě Xian. A všudy přítomný smog.

V pondělí jsme ještě zůstali v Xianu. Jelikož proto, že já v pondělí nemám žádnou školu a také proto, že na neděli byli už všechny lístky vyprodané. Rozhodli jsme se podívat se na městské hradby. Po obvodu měří 14km a tak jsme se rozhodli půjčit si kolo a podívat se na Xian z této perspektivy :). Bylo docela pěkné počasí, akorát byl všude smog (ještě hustší než v Pekingu). Hradby byli opravdu široké, ale bohužel pro opravu severní brány se nedalo jet dokola, a tak jsme udělali jenom půlkruh.

Na oběd jsme zašli opět do Muslimské čtvrti. Poté jsme si nakoupili pár drobností pro kamarády v Pekingu a v 5 hodin jsme se vydali na nádraží, odkud jsme jeli nazpět vlakem do Pekingu. Prvních 5 hodin jsme jeli na hard-seat a pak jsme si dokoupili hard-sleep, abychom se alespoň trochu vyspali.

V Pekingu nás přivítala stará známá neuvěřitelně vlezlá zima, ale byli jsme rádi, že jsme nazpátek. Byl to super výlet a už se těším na další :)

Chrámy v Pekingu a divoká část velké čínské zdi

2010-11-08T21:47:00.003+08:00

Ve čtvrtek nemám žádnou školu a tak jsem se vydal s Laurou navštívit dvě známé turistické atrakce v Pekingu. Byly to Chrám Lama (Lama Temple) a Konfuciův chrám v Pekingu. Oba dva chrámy se nachází kousek od sebe a tak není problém navštívit je za jedno odpoledne. No a v sobotu jsem se opět vydal na velkou čínskou zeď, ale tentokráte to bylo úplně o něčem jiném než posledně. Šel jsem totiž na část zdi, které Číňani říkají divoká… :)

Lama Temple

Ginko Biloba v Lama Temple

Byl krásný podzimní den. První jsme šli do budhistického Lama Temple. Hned po vstupu nás zaujala krásná alej. Listy byly nádherně žluté a navíc byly osvětlené sluncem a tak to opravdu vypadalo jako zlato :). Jak jsme poznali (Laura poznala), tak to byl strom Ginkgo Biloba. Tento strom má navíc velmi specifický tvar listů a tak jsme si nějaké vzali s sebou a teď je sušíme v knihách.

Krásně pomalované hůlky, které se zapálí a jsou v chrámech
používané jako kadidlo

Celý chrámový komplex je postaven v jedné ose. To znamená, že poté, co jsme prošli alejí, nás čekalo několik chrámů, které byly postaveny za sebou. Bylo to pěkné, ale na to, že to má být údajně nejkrásnější chrám v Pekingu, tak nic moc. Na Taiwanu byly podobných chrámů spousta. Zaujali nás tam ale pár věcí. Mezi chrámy byly stromy, které měli už opadané stromy, ale v korunách měli ještě zářivě oranžové plody. To jsme nebyli schopni identifikovat, ale nyní už víme, že to byl Tomel japonský (druh kaki).

Budhističtí mnichové při modlidbě

Do jednoho z chrámů jsme přišli v okamžiku, když začínala buddhistická modlitba. Nesmělo se tam fotit, a proto mám jenom pár fotek :). Bylo to velmi zajímavé – mniši během modlitby používali všemožné hudební nástroje.

18 metrová socha Budhy v Lama Temple

No a poslední a asi nejzajímavější věc v celém komplexu je 18 metrová socha stojícího Budhy v jednom z chrámů. Dříve byl tento Budha prý i Guinessově knize rekordů. Vypadá opravdu docela vysoce, protože do chrámu, v kterém se nachází, se vejde jen tak tak :).

Temple of Confucius

Já se samotným Konfuciem...

Druhý chrám dnešního dne byl zasvěcený asi nejslavnějšímu filozofovi všech dob, Konfuciovi. Konfucius je v Číně dodnes velmi uznáván. I když jeho chrám tomu není moc důkazem, protože je docela zastaralý.

U jeho chrámu...

Ale přesto má takovou zvláštní atmosféru, která byla ještě umocněna tím, že jsme tam šli před zavírací dobou a tak jsme tam byli skoro sami. Prošli jsme si několik budov a skončili jsme v jedné, kde bylo opravdu něco hodně zajímavého.

Kamenné desky s vytesaným
učením Konfucia

Jeden z učenců konfucianismu vytesal do téměř 200 obrovských kamenných desek to nejdůležitější Konfuciovo učení. Dvanáct let nedělal nic jiného, než tesal do těchto velkých kamenných desek…

Divoká čínská zeď

Naše celodenní trasa, došli jsme až tam, kam je vidět :)

V minulém článku jsem trošku naznačil, že bych se rád vydal na Velkou Čínskou zeď ještě jednou. No, a jelikož se do Pekingu nezadržitelně blíží zima, tak nebylo na co čekat, a vydal jsem na zeď v sobotu ( 6.11.). Domluvil jsem se s Lukášem (Slovensko) a Michalem (Beroun), které jsem potkal na ambasádě a rozhodli jsme se pro výlet na divokou část velké čínské zdi – do sekce Jiankou.

Za mnou je vidět zeď a po té zdi jsme celý den šli :)
Fantazie!!!

A co, že to vlastně ta divoká čínská zeď znamená? Jsou to takové úseky velké čínské zdi, které nejsou zrekonstruované, a v podstatě nebyly vůbec opravovány od té doby, co byly postaveny. Minulý týden jsme byly na zdi v části Mutanyi a bylo to naprosto úžasné. Mutanyi je typická zrekonstruovaná turistická část velké zdi. Divoká čínská zeď je ještě úplně jiný zážitek! Asi si ještě pamatujete, jak se mě na Mutanyi líbilo, takže když vám řeknu, že nyní to bylo ještě mnohem lepší, tak vám musí být jasné, že to byla opravdu bomba!!! :)

Jedna z téměř zcela rozbitých částí zdi

V sobotu jsem měl sraz s rukama v 5:45 na zastávce metra. Opět jsme jeli na autobusovou stanici Dongzhimen a pak autobusem 936 do Huairou. Tam jsme smlouvali asi 15minut s taxikářem cenu taxíku, aby nás odvezl tam, kam jsme potřebovali. Bylo vážně hodně vtipné. Když jsme použili známou fintu a řekli jsme mu, že jsme studenti, a že nemáme peníze, tak nám odpověděl, že chápe, že jsme studenti, ale že nemá co jíst, a proto nám musí dát tak vysokou cenu :). Nakonec jsme se domluvili na ceně, že jsme byli všichni spokojení a jeli jsme asi hodinu taxíkem.

Uaaaa!!! :) Nádhera :)

V 9 hodin jsme byli ve městečku Xizhazi, odkud jsme vyrazili směrem vzhůru. Na hřebeni jsme viděli zeď, což byl náš cíl. Nejdřív jsme šli podél pár políček a poté jsme už začali docela prudce stoupat. Ke konci už jsme skoro lezli po skále, ale vyšplhali, na takové místo, z kterého byl krásný výhled do okolí. Ale zjistili jsme, že jsme špatně a tak jsme museli z této skály slézt a vydali jsme se jinou cestou. Asi tak v 10 hodin jsme dorazili celí propocení na zeď.

Na vrcholu zdi...

Byl to úplně jiný pohled než před týdnem. Zeď byla místy rozbořená, rostly z ní všude možně keře a stromy. Nikde nebylo ani človíčka a celá zeď patřila jen nám! Bylo nádherné azurové nebe, a bylo opravdu teplo. Jediná věc, která nebyla vlastně ideální, byl malý opar v údolí, který zhoršoval viditelnost, ale nebylo to nic strašného, i tak bylo vidět na několik kilometrů :)

Lukáš, já a Michal pře věží Zhengbei

Vydali jsme se po zdi směrem na západ, směrem ke veži Zhengbei. To je jedno z nejvyšších míst na zdi vůbec a říká se, že je z tohoto místa nejkrásnější výhled na velkou čínskou zeď. Když jsme se k věži blížili a otevíral se nám výhled na druhou stranu, tak jsme nevěřili vlastním očím! To, co jsme viděli, bylo opravdu neuvěřitelné! Viděli jsme, jak se zeď táhne po hřebenech až tam, kam oko dohlédne. Není možné pochopit, jak to mohl vůbec někdo postavit. A vlastně ten úsek zdi, na který jsme se koukali, to byla naše dnešní cesta. Až jsme si to na věži užili, tak jsme se vydali dál.

Někdy se mě i moje výška docela hodila :)

A že to začalo přitvrzovat. Zeď vedla nahoru dolů. Po schodech většinou nebylo ani památky. Nějaké úseky byly opravdu docela extrémní. Muselo se slézat doslova po skále. Já osobně jsem měl po tomto dni na rukách puchýře. Místy to bylo opravdu náročné, ale naštěstí tam nebyl žádný úsek, který by se nedal zvládnou, a my bychom se museli vrátit (i když nějaké k tomu neměli daleko) :).

Splnění mého snu. Čurám z velké čínské zdi...
...a mám před sebou nádherný výhled :)))

Okolo poledne už jsme na zdi začali potkávat skupinky čínských turistů. V nějakých jednodušších místech jich bylo už docela hodně, a když si ještě pustili rádio, které s sebou s oblibou nosí, tak jsme od nich okamžitě prchali dál.

Schody alá skoro zeď :)

Na nějakých místech byla zeď úplně rozbitá a muselo se přelézat přes obrovské hromady kamení. V jiných místech byla zeď třeba jen 2 metry vysoká a metr široká a byla opravdu téměř kolmá a schody na ní mohli mít takových pohodlných 60cm. Dnes je pondělí večer a já pořád cítím svoje stehna J.

Na půl 4 jsme měli domluveného taxikáře, který nás čekal dole ve vesničce (jinak bychom se neměli jak dostat zpátky). Stihli jsme to docela těsně a v 5 hodin jsme jeli posledním autobusem z Huairou do Pekingu. Byli jsme naprosto zničení, ale zážitek to byl nezapomenutelný.

Michal, číňanka, Lukáš,
který ji drží za zadek a já :)

Tak taková byla moje divoká čínská zeď. Podívejte se do fotogalerie na víc obrázků, myslím si, že ty to místo popíší lépe než nějaký článek. Všichni tři jsme byly naprosto nadšení a spokojení…

Další z nádherných výhledů na části
velké čínské zdi v sekci Jiankou

Mě osobně velká čínská zeď naprosto ohromila. Opravdu nechápu, jak to mohlo být v nějakých místech postaveno. A to jsem viděl jenom dohromady jenom nějakých 15km z celkových téměř 9000km (!!!).

Michal během dne říkal, že zeď byla postavena nejenom z obranných důvodů, ale také jako manifest moci. Jestli tomu tak opravdu bylo, tak to svůj účel bezesporu velmi dobře plnilo a plní...

Moje narozeniny a výlet na velkou čínskou zeď

2010-11-04T11:44:00.000+08:00

Zdravím opět z chladného, ale slunečného Pekingu! Dneska budu psát o tom, jak jsem tady oslavil svoje narozeniny a jak jsme s ostatními mezinárodními studenty podnikli výlet na velkou čínskou zeď. Ještě než začneme, tak bych vás chtěl upozornit na článek na idnes, který jsem našel včera na internetu a který mě dost překvapil. To místo, kde se to odehrává je tam, kde jsem před pár týdny byl s Pavlem na výletě... Tady to je : Trest smrti v Číně. Tak, ale teď už pojďme k něčemu veselejšímu. Tak hurá na článek:

Moje narozeniny

Fotka se všemi kamarády, kteří mě přišli popřát

25. října slavím každý rok narozeniny a nejinak tomu bylo i letos :). Jelikož venku už začala být opravdová zima, tak jsem se rozhodl, že pozvu všechny děcka k nám domů a uvařím jim večeři J. Haron (můj spolubydlící) se ochotně nabídl, že mi pomůže. Narozeniny jsem slavil v neděli. Jak jsme se vzbudili, tak jsem sel s Haronem na nákup do supermarketu. Nakoupili jsme opravdu hodně věcí a do dneška nechápu, jak to moje čínské kolo mohlo všechno uvést (mě, Harona a nákup).

Ale zvládli jsme to. Jak jsme přijeli zpátky k našemu domku, tak jsem po otevření dveří zůstal stát s otevřenou pusou. Nevěřil jsem vlastním očím! Během těch dvou hodin, co jsme s Haronem nakupovali, tak ostatní děcka mezitím tajně vyzdobili celý náš domek. Všude byli balónky, řetězy nápisy a přáníčka k narozeninám. Bylo to vážně nádherný! Později jsem se dozvěděl, že Haron jim dal tajně klíče, ať se můžou dostat dovnitř.

Večeře a hraní na kytaru...

Asi ve čtyři hodiny jsme začali vařit, aby vše bylo připraveno na šestou hodinu, kdy se měli všichni začít scházet. Byl to docela boj :). Samozřejmě, že ne kvůli našim kuchařským schopnostem ale kvůli kvalitě čínských hrnců a spotřebičů, které jsme ten den poprvé vyzkoušeli :). Ale všechno jsme to zvládli. Já jsem udělal, smažené maso s cibulkou na kari. Haron připravil dušené maso se zeleninou. Musím se pochlubit, že se nám to i přes zničené hrnce a totálně zašpiněnou kuchyňskou linku povedlo.

Happy birthday :)

No a od šesti hodin už bylo veselo :). Přišli úplně všichni, které jsem pozval, tak nás bylo opravdu hodně! Bylo to super! Po přípitku s Becherovkou mi zazpívali happy birthday a vrhli jsme se na jídlo. Snědli jsme úplně všechno, co jsme připravili, a tak jsem ještě během večera přidělával dumplings :). Poté Charlie začala hrát na kytaru a tak jsme zpívali :). I čínské písničky :). Pak si vzal kytaru i Joel (Madagaskar) a předvedl svoje hudební umění :).

Sdílení kultur :)

A že se ptáte, co jsme během večera pili? No většina lidí nepili alkohol, protože jsou muslimové nebo to prostě nikdy ještě nezkusili. (Ale becherovku „aspoň“ ochutnal každý :)). Takže půlka lidí pila nealko. My, druhá půlka jsme bili na pivku :). Povídali jsme si o všem možném. Byli tady lidé z těchto států. Uff, snad to dám dohromady: Thajsko, Laos, Kambodža, Vietnam, Papua Nová Guniea, Středoafrická republika, Kanada, Velká Británie, Madagaskar, Bangladeš, Čína a Česká Republika J. Snad jsem na nikoho nezapomněl :).

Turnaj v šipkách :)

Později jsem uspořádal turnaj v šipkách. Zúčastnili se všichni a šampionkou mezi mezinárodními studenty se stala….LAURA! J. Měl jsem taky přichystanou cenu pro vítěze :). Byla to plácačka čínského alkoholu – Bajiu. Má to zhruba 55% alkoholu a téměř nikdo to nemá rád. Ale každý to pije :). No a Laura s tímto alkoholem nemá nejlepší zkušenosti a tak se jí udělalo trošku špatně, když se toho předevšemi napila. Bylo mě jí i trošku líto… Ale všechno bylo pořádku a ona se jen ujistila, že toto už opravdu nebude nikdy pít :). Šipky měli opravdu úspěch a tak jsem v pondělí moc poděkoval v International Student office, že jsem si je mohl půjčit…

Dárečky :)

Potom jsme si ještě povídali a hráli na kytaru. Bylo to opravdu moc pěkný. Každému se to líbilo a řekli jsme si, že musíme najít víc důvodů pro takovéto společné akce :).

Nevím, kolik z mých kamarádů si tento blog přeloží do svého jazyka, ale i tak bych jim chtěl ještě chtěl poděkovat za krásný večer a ze originální dárečky :)))… Děkuji!

Velká čínská zeď

Pohled z velké čínské zdi

Tuto sobotu jsem se konečně vydal na Velkou čínskou zeď. Už je to více než dva měsíce, co jsem tady, a na tuto turistickou atrakci číslo jedna jsem se dříve nedostal. Poslední víkend v říjnu byl pro výlet na velkou čínskou zeď jako stvořený. Předpovídali teplý den, slunečné počasí a navíc stromy jsou v celém Pekingu a okolí zbarveny do překrásných barev, takže pohled z čínské zdi je v toto roční období prý nejlepší.

Začátek výletu. Kam až dojdeme? :)

Nemůžu to zatím srovnat, ale nemám nejmenší problém s tím souhlasit J. Byl to úžasný den! Během týdne jsem pro výlet navíc motivoval dalších 6 kamarádů a tak jsem se těšil šesti-násobně víc :). Sraz jsme měli v 6:30 ráno. Upřímně bylo to docela náročné, protože pateční večer již tradičně patří pivu zdarma a tak jsme šli spát ve dvě hodiny ráno.

Bylo to ráno velké přemlouvání, ale jsem strašně rád, že jsme to zvládli. Nakoupili jsme si snídani a jeli jsme metrem směrem na Dongzhimen, kde jsme vzali autobus (myslím 916) do Huairou. Cesta autobusem trvala asi hodinu a chtěli jsme si při ní vyspat, ale neuvěřitelně hlasité oznamování stanic nám to opravdu nechtělo umožnit. V Huairou jsme si nakoupili ještě nějaké jídlo a usmlouval jsem minibus (za 50Y), který nás dovezl do Mutanyi.

Bylo tam opravdu hodně lidí. Tato část velké zdi je hodně turistická, obzvláště v tak překrásný den uprostřed podzimu. Ale to nám rozhodně nezkazilo náladu. Abychom ušetřili čas, tak jsme vyjeli lanovkou nahoru na velkou čínskou zeď (ano, vím, že to zní strašně, ale bylo s námi hodně holek a tak jsme se domluvili, že nahoru vyjedeme, ať mají energii i na chození po zdi). Z lanovky byl nádherný rozhled. Asi za 10 minut jsme byli nahoře.

Bylo opravdu nádherně. Jsem přesvědčený, že o mnoho lepší den pro návštěvu čínské zdi opravdu nemůže být. Bylo něco před jedenáctou hodinou a bylo na poslední týdny neobvyklé teplo. Dokonce jsem chodil jenom v tričku a litoval jsem toho, že jsem si nevzal kraťase! Byla úžasná viditelnost na všechny stromy byly oranžovo-žluto-červeno-hnědé! Krása!

No a tak jsme pomalu chodili po zdi, myslím, že jsem ten den vytvořil rekord v počtu vyfocených fotek za jediný den. Prostě nešlo nefotit :).

Bobová dráha - foceno za jízdy :)

Na zdi jsme strávili asi 4hodiny a užili jsme si spoustu legrace. A to nás ještě čekala cesta dolů! Jak jsem vám řekl, tak tato sekce čínské zdi je velmi turistická. Takže z velké čínské zdi se do údolí dalo sjet obrovským tobogánem na bobové dráze :))). Nahoře na zdi jsme každý vyfasoval jedny malé boby s kolečky, a bylo nám vysvětleno, že tady tou pákou uprostřed se brzdí. A když prý brzdit nebudeme, tak že to pojede moou rychle. A taky že jelo :). Celá cesta dolů mohla trvat asi 15minut a byla to vážně sranda. Když to člověk pustil bez brzdění, tak nabral opravdu velkou rychlost, že měl pocit, že ho to i v klopených zatáčkách vyhodí ven. Byla to taková třešnička na dortu.

I když jsme noc předtím skoro nespali, tak jsme přes den nebyli vůbec unavení. Asi nám to počasí dodávalo nějakou energii. Ale při cestě nazpátek to na nás padlo a tak jsme si v autobuse polehali na sebe na zem a celou cestu do Pekingu jsme spali. Číňani na nás docela čučeli :). Ale na to jsme si už zvykli, že :)

Byl to překrásný den a rád bych se na velkou zeď vydal ještě jednou. Existují i takové sekce (části) zdi, které jsou nerekonstruované a nechodí na ně skoro žádní turisté. Takové místo mě teď opravdu hodně láká a tak uvidím, jestli se mě to tento víkend podaří zrealizovat :)

Mějte se suprově! Ahoooj!

Studentský život v Pekingu :)

2010-10-27T14:40:00.003+08:00

Jo v Evropě máme jenom hotel Four Seasons :)
V Číně jsou vždy o kus dál :)))

Opět zdravím všechny čtenáře mého blogu. I když venku dnes svítí sluníčko, tak v Pekingu už je poslední dny strašná zima. Já právě sedím v pokoji zabalený ve spacáku u počítače a chystám se napsat další článek. A proč, že to tu sedím ve spacáku? Topení se totiž v celém Pekingu zapíná centrálně až 20. listopadu, takže to do té doby budeme muset nějak přežít. Dneska se chci s vámi podělit o několik akcí, kterých jsem se v posledních týdnech zúčastnil. Vezmu to chronologicky, tak hurá do toho:

Oslava 60. let od prvního mezinárodního studenta v Číně

Tato akce se udála ještě na konci září (28.9.), předtím než jsem odjel na výlet na jih Číny. Na Pekingské universitě, což je nejslavnější a nejrespektovanější universita v celé Číně, se konala oslava na oslavu výročí 60. let od prvního mezinárodního studenta v Čínské lidové republice. Na oslavu byli pozváni všichni mezinárodní studenti z Pekingu. Moje universita se rozhodla zorganizovat autobus, který nás tam dopraví. Autobus jsme zaplnili celý, takže nás mohlo být tak 40.

V areálu Peking University

Po příjezdu na Pekingskou universitu jsme dostali transparenty a vlajku naší Beijing Forestry university a vrhli jsme se do davu studentů, kteří se už v kampusu pohybovali. Snažili jsme se vydávat co nejhlasitější zvuky, aby si nás všichni všimli :) Ale to jsme nebyli zdaleka jediní. Kiki, moje čínská kamarádka, kterou jsem na akci pozval (každý jsme mohli vzít jednoho místního studenta), mě po cestě říkala hodně zajímavých věcí. Už na první pohled bylo vidět, že Pekingská Universita je opravdu hodně bohatá. Všechny budovy byly moderní a opravené. Procházeli jsme kolem nově postavené obrovské tělocvičny, kde se prý během olympijských her konal turnaj v Ping-pongu. Pak jsme došli na místo. Do obrovské budovy, kde už byly další desítky studentů ostatních universit.

Celý večer jsme se na show dívali přes kameramana :)

Představení, které nás čekalo, si připravili mezinárodní studenti Peking university. Skládalo se to z mnoha scének, vystoupení, improvizací a písniček. Všechno bylo v Čínštině a bylo to opravdu úžasně připravené. V sále byla i televize, která vše vysílala. Bohužel jedna z kamer byla přímo před námi (jak je vidět na většině fotek). Byl to super večer! Fotky z této akce, stejně jako ze všech ostatních jsou ve fotogalerii na Picase.

Sportovní sobota

Všichni neúnavně povzbuzovali své favority

V sobotu 16. jsem se šel s Haronem (PNG) a s Yusufu (Bangladeš) po kampusu, když jsme náhle uslyšeli řev a mohutné fandění. Zvuky šli od atletického stadionu. Šli jsme tam a zjistili jsme, že se dnes koná soutěž mezi všemi fakultami na naší BFU. Vylezli jsme si na tribunu a pozorovali jsme celé to dění pod námi. Zápolilo se ve všech klasických atletických disciplínách (běhy na všechny vzdálenosti, hod koulí, skok do dálky a do výšky, atd.) a poté tam byli i disciplíny jako skákání v pytli či podávání míče mezi nohama na rychlost. Sportovní výkony to nebyli bůhví jak kvalitní, ale nejlepší bylo pozorovat, jak všichni na tribuně povzbuzují toho svého favorita. Všichni křičeli a povzbuzovali, co jim hlasivky dovolili. My jsme si vždycky vybrali toho nejpomalejšího a taky jsme ho povzbuzovali…Byla to příjemná sobota v duchu čínského fandění :)

Narozeniny Charlie

S děckama v Red House

Minulý víkend, slavila Charlie (UK) narozeniny. Víkend jsme začali už v pátek večer, kdy jsme zašli do hospůdky kousek od naší školy na pivo zdarma :). Ano! Je tady jedna hospůdka, kde se každý pátek od 9 do 11 točí pivo a vůbec se za to neplatí :) Dokážete si to představit? :) Já jsem byl předtím nakupovat v night marketu s holkami z Kambodži a tak jsem se ke zbytku připojil až chvilku po deváté. Když jsem se začal blížit k místu určení, tedy k hospůdce, která se jmenuje Red House, tak jsem nevěřil vlastním očím! :) Venku postávali desítky lidí, protože vevnitř to bylo neuvěřitelně narvané. Tato hospůdka může být normálně tak pro 30 lidí a tento večer tu mohl být hodně přes sto lidí.

Fantastická narozeninová večeře v čínské restauraci

Samozřejmě, že to byli všechno z drtivé většiny cizinci. Opravdu to byl nezvyk, vypadalo to tam jako někde na Oktoberfestu (i když jsem tam ještě nebyl) :). Vmáčkli jsme se dovnitř a u stolu už seděla Charlie s dalšími kamarády. Byl tam taky její supervizor. Profesor z Oxfordské university. Musím říct, že jsem profesora z Oxfordu potkal v životě poprvé a byl to naprosto sympatický chlápek. Povídali jsme si celý večer až do brzkého rána. Každý jsme vypili (včetně profesora) téměř tolik piv kolik máme prstů na obou rukách dohromady :) A navíc, tipněte si, koho jsem tam potkal :). Jsem tady už něco přes měsíc a půl a Čecha v Pekingu jsem ještě neviděl. A když jsem se nachomýtnul na místo, kde se točí pivo zadarmo, tak jsem se seznámil hned se 4mi Čechy :). Mimo jiné i s Luckou z Uherského Brodu :))).

Překvapená Charlie a děcka z celého světa při gratulaci k jejím narozeninám

V sobotu narozeniny pokračovali. Večer jsme zašli na večeři s Laurou, Charlie a její studijní skupinou včetně jejích obou profesorů (z Oxfordu a z BFU). Bylo to super! Stůl se skoro prohýbal pod množstvím jídla, které na něj bylo neustále přinášeno. A během celého večera jsme si pravidelně připíjeli s čínskou pálenkou Bái jiǔ. Všichni jsme se výborně najedli a potom jsme se potkali s ostatními kamarády s BFU a šli jsme do města. Prvně jsme chtěli jít na jezero a na lodičky, ale zjistili jsme, že už je pozdě. Tak jsme chodili kolem jezírka a potom jsme se přesunuli do barové čtvrti Sanlitun…

V něděli ráno jsme Charlie zavázali oči a připravili jsme pro ni překvapení. Vyzdobili jsme její kuchyňku balónky, koupili dort a přivedli jsme ji dovnitř a začali zpívat Happy birthday :). Bylo to krasný, Charlie se skoro dojetím rozplakala, ale brzo jsme se všichni smáli, protože jsme koupili čínský výrobek se vším všudy :))) Koupili jsme jí takovou svíčku, která měla cosi dělat, ale my jsme nevěděli co. Chvilku po zapálení se svíčka začala rozvíjet jako květ a začala hrát pěknou melodii. Bylo to vážně pěkný, protože jsme to nikdo nečekali. Ale nebyl by to pravý čínský výrobek, kdyby neměl nějakou mouchu :) Nás už to tady moc nepřekvapuje, protože jsme si na to zvykli, ale tento byl obzvlášť vtipný. Kvítek se po chvilce začal tavit a rozpadávat, po celé místnosti začal smrdět plast a nakonec zkratovala i baterka :))). Bylo to vážně hodně vtipný… No a odpoledne jsme se šli projít do nedalekého parku. Bylo pěkný víkend, hlavně proto, že jsme ho strávili všichni téměř pořád společně…

Čínská svíčka, která ze začátku pěkně hořela. Poté se rozevřela a začala hrát písničku (!)... Krásné!
No, a poté se roztavila a začala strašně smrdět :)))

Česká ambasáda

Lucka, Lukáš, Laura a já na výstavě moderního umění :)

Jelikož jsem registrovaný na české ambasádě v Pekingu, tak mě chodí emaily o různých aktivitách, co se v Pekingu pořádají. Došla mě pozvánka na Jazzový koncert v prostorách České ambasády a jelikož tam šli i všechny děcka, které jsem potkal minulý patek v Red house, tak jsem neváhal a rozhodl jsem se jít taky. Pozval jsem i Lauru, protože její táta je Čech a to se taky počítá :).

Měli jsme sraz s Lukášem (Slovensko) a Luckou (Uh. Brod) a jeli jsme k ambasádě. U vstupu nás nikdo nekontroloval a tak jsme obešli velkou budovu české ambasády a v zahrádce za ní jsme si už nechali nalévat Bernarda :). Ano, jak už to tak na různých akcí ambasád bývá bylo zde jídlo a pití zdarma :) Tady jsou jen příklady toho, co jsme jedli a pili: pivo Bernard a Zubr, vína, svařák a spoustu nealka. Na jídlo byl mimo jiné guláš, smažený květák, grilované kuře, puding, bábovka a spousta dalšího :) Asi si dovedete představit, jak jsme si to tam užívali :).

President Škoda auto v Číně, velvyslanec a tlumočnice

Při úvodním slově pan velvyslanec přivítal nejdříve ostatní velvyslance z jiných zemí (asi z pěti), poté přivítal presidenta Škoda Auto v Číně Alfreda Riecka, následně čínského umělce který představoval během večera svoje moderní umění v zahradě i v prostorách ambasády a na závěr představil české jazzové duo, které celý večer svou hudbou provázelo.

Seznámil jsem se na místě se spoustou nových lidí a dozvěděl jsem se hodně užitečných informací. Opravdu se mi to líbilo. Po skončení akce jsme se s ostatními, asi deseti, českými studenty vydali na Wudaokou do baru, kde byla zrovna ve čtvrtek Ladie’s night…

Flying acrobats show

Dvojíte salto a akrobat si sedne na sedačku kterou drží jeho parťák
s chůdami na nohou. No comment!!

Chápete to? :)

O dva dny později, v sobotu večer (23.10) jsem se rozhodl s Charlie navštívit pověstnou čínskou akrobatickou show. Lístky nebyli nejlevnější (cca 400Kč), ale můžu říct, že to bylo nejlepší představení, jaké jsem kdy v životě viděl!!! Rozhodně to všem návštěvníkům Pekingu doporučuji. Show se koná každý den ve velkém a moderním divadle Chaoyang a prý je to pokaždé téměř plné. My jsme pořádně nevěli, co očekávat a o to víc nás to dostalo.

Kolik je na tomto kole lidí? :)

Je těžké popisovat všechno, co jsme tam viděli. Akrobati celý večer popírali zákony fyziky. Jen příkladem: představte si, že vám na ramenou stojí člověk. A na ramenou toho člověka stojí další člověk. A další akrobat se odrazí ze země na trampolíně, udělá ve vzduchu dvojité salto vzad a přistane na ramenech toho druhého člověka. Takže nyní vám na ramenou stojí tři lidé :) Vy se chvilku projdete po jevišti a oni po chvilce seskáčou, jako by se nic nedělo. Prostě neuvěříte, dokud to neuvidíte!!! Poté přišli na řadu i holky a ty byly tak obratné, že jsme jim nevěřili ani jeden kloub v těle.

Takhle si tu balancovali a točili talířky
asi 30 sekund

No prostě jsme od začátku do konce seděli s otevřenýma pusami a jen jsme křičeli a nevěřícně koukali.

Podívejte se na fotky a po návratu do ČR vám ukážu i videa :)

To je pro dnešek vše a příští článek bude o oslavě mých narozenin :)

Peking --> Guangzhou --> Hong Kong --> Macau --> Hainan --> Peking :) (část 2.)

2010-10-20T14:39:00.000+08:00

Ahoj! Tak jsem tady s pokračováním článku o výletu na jih. Omlouvám se, že jste museli tak dlouho čekat, ale v Pekingu se za poslední týden událo tolik věcí, že jsem opravdu neměl čas sednout si a dopsat to dříve. Ale nebojte, pořád si vše velmi dobře pamatuji :) Tak hurá do toho!

PS: Ve fotogalerii se můžete podívat již na další fotky, článek k nim přidám snad co nejdříve.

Macau

Casino Grand Lisboa

I když jsme měli v Macau jen jedno odpoledne a jednu noc, tak jsme si to tam s Pavlem užili na 101%! Ale pojďme pěkně popořadě. V pondělí jsme v 11 hodin nasedli v Hong Kongu na trajekt a ten nás za 200korun a 75 minut dovezl do Macau. Tam nás čekala opět celní kontrola a pak už jsme nasedli na autobus zdarma k jednomu z hlavních kasin. Jeli jsme přes obrovské mosty, protože Macau se nachází stejně jako Hong Kong na několika ostrovech (ale ne na tolika jako HK). Jakmile jsme už začali rozeznávat stavby, tak jsme pochopili, proč se tomuto místu říká Las Vegas východu :)

Z okýnka autobusu jsme viděli budovy ve tvaru sopky, pyramidy, jeskyně a podobně. Čím dále do centra jsme přijížděli, tím větší kasina jsme viděli. Všechny vypadaly obrovsky a luxusně a my jsme si jen představovali, jak to vypadá uvnitř. Ale všechno, co jsme viděli až do teď, se nedalo srovnat s kasinem, u kterého nás vyhodil autobus. Bylo to kasino, které se jmenovalo Grand Lisboa. Z daleka největší budova ve městě, ve tvaru podobném rozkvetlé květině.

Jelikož byli v Číně týdenní prázdniny, tak v Macau byly ceny hotelů až trojnásobné oproti normálu. My jsme nechtěli zbytečně utrácet za ubytovaní, protože jsme tak nějak tušili, že na pokoji moc času nestrávíme :). Po trošku složitějším hledání se nám podařilo najít opravdu levný podnik. Taky podle toho vypadal. Ale co už :).

Já s Pavlem v centru Macau

Hned jsme vyrazili do města, které není moc velké a tak jsme si ho za pár hodinek prošli. V centru města to na člověka dýchá pořádně portugalskou atmosférou. Jsou tam celé ulice postavené v portugalském stylu. Vylezli jsme ke zbytkům kostela bývalou městskou pevnost. Z ní byl rozhled na celé Macau, a ten pohled nás opravdu překvapil! Macau totiž zdaleka nejsou jenom luxusní kasina a hotely, ale velkou část města zabíraly opravdu špatně vypadající domy. Žádné nablýskané kachličky ale pouze špína a šeď.

Jak jsem se již zmínil, tak ve městě jsme měli jen jednu noc. A protože jsme v kasinech nechtěli vypadat jako lidi, co nemají moc peněz (i když je nemáme). Tak jsme vlezli do jednoho úžasného obchůdku plného značkového oblečení za minimální ceny. A když jsme se tak probírali regály, tak jsme objevili „zlaté“ kalhoty Billabong :))) Pro Macau jak dělané, hned nás napadlo :) A abychom této noci nasadili ještě třešničku na dort, tak jsme se rozhodli, že s Pavlem si koupíme úplně ty stejné věci :) Ke zlatým kalhotám jsme si koupili ještě bílou košili Esprit a byli jsme připraveni na NOC v kasinech v Macau :)

My a naše "zlaté" kalhoty :) Můžeme do města! :)

Když jsme se na hotelu převlékli, tak jsme se nejdřív strašně smáli, jak vypadáme :) Ale pak jsme se rozhodli, že musíme nasadit vážnou tvář a při pohybu na veřejnosti se musíme tvářit jako ti nejzkušenější hráči s peněženkami plných zlatých kreditních karet :). Když jsme vycházeli z našeho „hotelu“, tak se nám místní slečny snažili naznačit, že nejsou moc drahé (!!!). Docela nás to překvapilo, protože jsme si vážně nemysleli, že jsme se ubytovali na takovém místě…Ale co už, nenechali jsme se rozhodit a šli jsme směr kasina! :)

Kasina v Macau

Recepce v hotelu Grand Lisboa před vstupem do kasina

Tak a už to začínalo J. Chodili jsme večerním Macau s pivkem v ruce, a plánovali jsme, jak navštívíme ty nejlepší kasina. Bylo to super. Ještě jsme se cítili docela nesví v našich „zlatých“ kalhotách, ale velmi brzo jsme si zvykli :) Myslím si, že se za námi otočil téměř každý, kolem koho jsme prošli :). Ve městě bylo minimum bělochů, ještě méně borců, co měří téměř 190cm a určitě nikdo v bílé košili a „zlatých“ kalhotách :) A navíc to bylo ve dvojím, téměř identickém provedení, a pili jsme i stejnou značku piva :)))

Noční hra světel na Grand Lisboa

Jako první jsme vešli to kasina Grand Lisboa. Vevnitř bylo všechno hodně luxusní, vyleštěné a nablýskané. V žádném kasinu se bohužel nesmí fotit a tak vám to bohužel nemůžu ukázat. Bylo to fantastické! Stovky a a stovky hracích stolů, automatů, kostek a všech ostatních možných i nemožných hazardních her. U každé stolu spousta Číňanů, kteří se snaží vyhrát. Někdy radostí a někdy vztekem docela vykřikují :) Každé kasino má několik pater. V nejnižším patře jsou přijímány nejnižší sázky, a čím jde člověk výš, tím o větší peníze se hraje. My jsme s Pavlem procházeli všechny patra a pozorovali jsme, jak se co hraje. Jelikož jsme měli na sobě oblečené, to co jsme měli, tak si všichni mysleli, že jsme strašní boháči z Evropy :).

A jak jsme tak šli nahoru, tak jsme se i dostali do posledního patra, kde byla jedna taková menší místnost s pár stoly, u kterých seděli ty největší „ryby“ J! Když jsme staly u těchto stolů, tak jsme se snažili tvářit, tak že si vybíráme k jakému z nich si sedneme a budeme hrát :). A při tom našem přetvařovaní jsme si spočítali žetony, co měli jednotlivý hráči před sebou, a ti nejlepší mohli mít tak okolo čtyř miliónů korun (!!!). Tady už to byla opravdu jiná liga. A všichni se na nás koukali a čekali, k jakému stolu sedneme :) Vážně dobrý :)!

Jedno z nejstarších kasin ve městě

Jelikož jsme před sebou měli pořád celou noc, tak jsme se rozhodli pro kasino-hopping :). Chodili jsme po všech kasinech v Macau a zjišťovali jsme, jak je každé v trošku jiném stylu. Nějaké byly opravdu jen pro ty nejbohatší, ale daly se najít i takové, které byli například trošku více zakouřené a nehrálo se tam o až tak moc velké peníze. V Macau jsme zjistili, proč je také nemožné v Číně najít vysokou holku. Ony totiž všechny pracují v kasinech v Macau :) V těch nejlepších kasinech byli všude tak 185cm vysoké hostesky :).

A jaké hry, že se to v kasinech hrají? Z daleka nejpopulárnější hra v celém Macau se jmenuje baccarat. Já ani Pavel jsme o ní nikdy neslyšeli. A když jsme se koukali, jak se to hraje, tak jsme nebyli taky o moc moudřejší. Ale teď už vím. Pokud vás to zajímá, tak tady jsou pravidla: Dále se tam hráli zejména následující hry: Black jack, kostky, ruleta, kolo štěstí a samozřejmě i poker. Ten jsme si chtěli zahrát ze všeho nejvíc, ale buy-in byl docela drahý, a hráči u stolů rozhodně nevypadali jako začátečníci, a tak jsme se rozhodli, že poker pro dnešní večer vynecháme.

A samozřejmě v každém kasinu bylo spousta hracích automatů. Takových těch klasických s pákou na boku, za kterou se zatáhne a člověk pak doufá, že se mu v řadě zastaví 5 jablíček vedle sebe :). Toto byla taky první věc, co jsme si zahráli. Je to strašná blbost, ale má to něco do sebe. Mně se osobně nejvíc líbil pocit tahání za tu velkou páku :). Pak jsme si šli zahrát kostky. Největší sranda byla, že ať jsme přišli k jakémukoliv stolu, tak všichni čekali, že vytáhneme z kapsy obrovskou hromadu žetonů těch nejvyšších hodnot. No a my jsme vždycky měli samozřejmě žetony těch hodnot nejmenších. A tak jsme je pokaždé všechny překvapili a krupiéra asi i vždycky trošku zklamali :). Já jsem docela rychle prohrál a tak jsem se díval na Pavla, jak hraje. Dařilo se mu a nakonec tu docela dost vyhrál! Super :)

Jo Macau tuto noc patřilo nám :)

Šli jsme dál. A tak jsme vlastně strávili celou noc, v každém kasinu jsme si našli něco ne moc drahého a zkusili jsme si to zahrát. Nejvíce času jsme ovšem strávili u rulety. Našli jsme jednu, která nebyla vůbec drahá, a navíc se nám na ní dost dařilo :) A tak jsme hráli a hráli :) V mezičasech jsme se šli pokaždé projít po Macau a pozorovali jsme neuvěřitelnou hru světel na každém kasinu, zejména na Grand Lisboa…Myslím, že na hotel jsme se vrátili někdy mezi pátou a šestou hodinou ranní. A byli jsme hodně spokojení. Oba jsme totiž vyhráli :)!!! A ne zas tak málo, každý zhruba, tak 1500Kč :). To znamená, že jsme oba dva z Macau odjížděli s mnohem víc penězi, než s kolika jsme do něj přijeli :). To byla taková nečekaná třešnička na závěr :)

Ostrov Hainan

Další den jsme sedli na autobus zpátky do Guangzhou. Jeli jsme asi 4 hodiny a po cestě jsme překročili hranice do Číny. Proběhlo to bez problému a večer jsme nasedli v Guangzhou do letadla směr město Haikou na ostrově Hainan. Hainan je nejjižnější místo celé Číny a celoročně jsou tady velmi příjemné teploty :) (my jsme tam měli tak 30-35 stupňů). Na ostrově je 320 slunečných dnů každý rok a navíc je položený ještě o něco málo jižněji než Hawai J. Z toho všeho zcela jasně vychází, že to je velmi populární místo pro čínské turisty.

My jsme na Hainan přiletěli v úterý (5.10.) večer a nevěřili jsme vlastním očím, venku řádila subtropická bouře! Později jsme se dozvěděli, že už tady prší bez přestání pět dnů! No potěš pánbůh! :) Vzali jsme si taxi a za deště jsme jeli do hostelu (Banna hostel). Tam jsme přijeli asi v jednu hodinu ráno a tak jsme vzbudili recepční. Vzali jsme si klíče od dormitory a šli jsme si lehnout.

Další den jsme se vzbudili opět do velmi silné bouře. Všude na ulicích bylo asi 30cm vody! Rozhodli jsme se, že hned pojedeme na jih ostrova do městečka Sanya. Když jsme ale odcházeli z hostelu, tak nám recepční řekl, že kvůli sesuvům půdy se tam pravděpodobně nedostaneme… Řekli jsme si, že to ale stejně zkusíme, a jeli jsme na autobusové nádraží. Tam jsme zjistili, že dálnici přes východní část ostrova je opravdu neprůjezdná. Z hor se tam na ni kvůli vydatnému dešti sesunula půda. Naštěstí jsme na jih mohli jet do Sanya i po západní straně ostrova. Normálně se tudy nejezdí, protože je to o polovinu delší a silnice nejsou v tak dobrém stavu. Měli jsme dobrý autobus a tak nám cesta uběhla docela rychle a pohodlně. I když jsme pravidelně skákali, protože v silnici byly opravdu obrovské díry :)

Hrajeme macháčka v Lady Gaga :)

Po asi 6 hodinách jsme dojeli do Sanya. Byla už tma. Na autobusovém nádraží stála jedna Číňanka s cedulí ubytování a tak jsme se rozhodli, že se s ní půjdeme podívat, co to nabízí. Samozřejmě jsme ještě nejdřív smlouvaly cenu :). Cena byla velmi dobrá a tak jsme čekali něco malého a špinavého. Ale ona nás velmi příjemně překvapila velkým pokojem s televizí, klimatizací, sprchou, dvěma postelemi a balkónem, z kterého bylo vidět na moře :). Samozřejmě jsme to hned vzali! :) Večer jsme zašli ven s Pavlovými kamarády z Chongqingu. S dvěma Američany a jednou holkou z UK. Nejdřív jsme byli v jednom baru, kde jsme potkali majitele místního obchůdku se surfařskými prkny. Tak jsem si vzal hned vizitku, abychom věděli, kam si zítra půjdeme půjčit prkno :) No a večer jsme zakončili v místním největším podniku se jménem Lady Gaga :P.

Surfing

Náběh do vln!!! :)

Další den ráno jsme šli surfovat :) Bylo pořád zataženo, ale naštěstí většinu dne nepršelo…Vybrali jsme si prkna, oba dva docela velké. A to ze dvou důvodů. Já jsem surfoval naposledy před už více jak rokem na Bali a Pavel surfoval vůbec poprvé v životě. Takže jsme chtěli stabilní prkna. A druhý důvod byl, že vlny tady nebyly velké. Ale pro nás téměř ideální :). No a tak jsme byli téměř celý den ve vodě. Bylo nás tam dohromady asi tak 15 surfařů. Na to, že Pavel surfoval poprvé, tak mu to vážně šlo, dokonce se i několikrát postavil! Když už bylo pozdní odpoledne, tak jsme snad cítili každý sval v těle a byli jsme totálně zničení :). Ale spokojení :)

V pátek ráno už vůbec nepršelo. Všichni nám říkali, jak jsme šťastní, že jsme sem přijeli až na druhou půlku týdne. Protože většina turistů sem přijela už v pátek (1.10.) a byli celou dobu kvůli dešti jenom na hotelu. Nebýt pátečního večera, tak pátek byl naprosto skvělý den. Bohužel, nemůžu to teď říct :(. Ale pojďme pěkně popořádku.

Výlet na motorkách

V pátek jsme se rozhodli, že si půjčíme motorky a projedeme se po ostrově. Domluvili jsme se s Pavlovými kamarády a půjčili jsme si dohromady 3 motorky a bylo nás 5. Já jsem chtěl jet s Pavlem na jedné. Američan si půjčil jednu jenom pro sebe. A Američanka s Angličankou si také půjčili jen jednu. Poté holky zjistili, že to neumí řídit :) A tak jsme se rozdělili, že já jsem vzal jednu a Pavel druhou. Za chvilku zjistíte, proč vám to tady tak rozepisuji. A tak jsme jeli přes Sanya směr Yalong bay. Což je údajně jedna z nejkrásnějších pláží na ostrově. Po asi hodině jízdy jsme ji našli. U pláže jsou bohužel samé luxusní hotely a normální smrtelník na ni nemůže ani vstoupit! My jsme se ale nenechali rozhodit. Samozřejmě jsme se vydali do jednoho hotelu a tvářili jsme se jako bohatí hosté (my s Pavlem jsme to už měli natrénované :)). Prošli jsme bez problému hotelem až na pláž. A byla opravdu pěkná. Hned jsme se šli vykoupat, protože bylo strašné teplo a pak jsme si lehli na lehátka pro hotelové hosty :) Poté jsme si ještě vypůjčili volejbalový míč (tam jsme museli jako zálohu nahlásit číslo našeho pokoje :P). Bylo moc pěkně!

No a po nějaké hodince jsme se rozhodli jet dál. Já jsem navrhl Američance, která se mnou jezdila, jestli si nechce zařídit. To byla strašná chyba! Ona souhlasila a tak jsme se na jednom rovném úseku silnice prohodili. Vysvětlil jsem jí jak na to a hlavně jsem ji zdůraznil, ať jede jen pomalu. Když do protisměru jel taxík, tak ona otočila plyn na maximum a držela ho! Začali jsme sebou cukat z jednoho kraje silnice na druhý a jen zázrakem jsme se vyhnuli tomu taxíku!! Já jsem nemohl nic dělat, protože to s námi házelo ze strany na stranu. A asi tak po 50 metrech jsme nabourali a spadli jsme z motorky. Naštěstí jsme nejeli ještě moc rychle (tak 30km/h). Američanka byla docela v šoku, ale byli jsme naštěstí až na pár škrábanců celí. Ona měla odřené kolena a já jsem měl odřenou jednu ruku. Ale bohužel, protože jsem měl sandály, tak se mě odloupnul kus kůže na palci na noze. Docela to krvácelo, ale taky to nebylo nic vážného. Největší újmy utrpěla motorka. Bylo na ní par zlomených a popraskaných plastů a jak jsme později zjistili, tak nešla tak moc dobře startovat :(. Ale byla pojízdná, a tak jsme na ni nasedli a jeli jsme nazpět. Ano, já jsem řídil :)

Pavlovy narozeniny a zranění

No a přišel páteční večer a oslava Pavlových narozenin! Byli jsme domluvení, že to oslavíme u nás v hotelu na balkóně a pak půjdeme někam do města. Na to druhé bohužel už ale nedošlo… Nejdřív jsme s Pavlem nakoupili nějaké pití a chipsy. Poté přišli Američani a Angličanka a také Pedro. Ano, Pedro za námi přiletěl z Hong Kongu do Sanya, aby s námi oslavil Pavlovy narozeniny :). A tak jsme se bavili, pili, smáli a dokonce jsme i volali přes skype s nějakými Pavlovými kamarády, kteří to slavili s námi :). Všechno bylo super. Ale pak se to všechno během pár sekund pokazilo.

Nikdo si pořádně nepamatuje, jak se to přesně stalo, ale Pavel propadl balkonovými dveřmi do pokoje. Dveře se vysklily a Pavel ležel na zemi mezi všemy těmi střepy. A z levé ruky mu začala okamžitě téct krev! Podívali jsme se na ránu a všem se nám udělalo špatně. Na pravé ruce pod loktem měl hodně hlubokou, tak 7cm dlouhou ránu. Byla hodně otevřená a tak bylo vidět dovnitř. Okamžitě jsme to zabalili do ručníku a vydali jsme se do nemocnice. V taxíku to hodně krvácelo a Pavel byl dost v šoku. Aby taky nebyl! Naštěstí nemocnice nebyla daleko. Přijeli jsme tam asi tak v 1 hodinu v noci. Bylo tam docela hodně zraněných lidí a my jsme se snažili najít někoho, kdo mluví anglicky.

Bezúspěšně.

Naštěstí s námi byl i Američan Devon, který uměl trošku čínsky a tak nám pomáhal. Asi až tak po hodině a půl se Pavlovi začali věnovat doktoři! Vzali si nás do patra, kde jsme byli úplně sami. Když začali, tak to rozhodně nevypadalo, jak jsme zvyklí z Evropy. Například nikdo se nestaral o to, jestli jsem vevnitř nebo ne. A tak když Pavlovi začali čistit ránu tak jsem stál hned u toho. Bavil jsem se s Pavlem, abych ho trošku uklidnil, ale mě samotnému se po chvilce udělalo, tak špatně, že jsem se málem pozvracel. Doktor totiž strčil do té rány prsty a hledal tam zbytky skla. Ufff :/.

Pavel odpočívá po šití v čínské nemocnici...

No potom jsem šel ven a oni začali Pavla sešívat. Kdybych to počítal, tak vím přesně kolik má stehů, protože při každém jsem ho slyšel, jak křičí… Byl tam dost dlouho, řekl bych tak hodinu a půl. My jsme se mezitím snažili vysvětlit sestřičkám naši situaci, že zítra (v sobotu) musí jít na autobus do Haikou, protože má večer z Haikou let zpátky do Chongqingu. My jsme jen doufali, že si ho nenechají v nemocnici, protože pak by to byl problém. Tak ve čtyři hodiny ráno šití skončilo a Pavel vyšel ven. Byl celý zelený a dost slabý. V nemocnici si ho nakonec nechali, ale jen do rána. Ráno doktor říkal, že může cestovat ale, že ho to bude bolet. Pavla totiž čekala tak 5 hodinová cesta na sever ostrova a pak ještě let letadlem. A v neděli se měl hlásit v nemocnici v Chongqingu.

Ano, tak takhle nějak probíhal náš páteční den a Pavlova oslava narozenin. Kdyby se nestala ta nehoda, tak by to snad nemělo ani chybičku. Škoda. Pavel vás určitě bude informovat o jeho zdravotním stavu na jeho blogu…

Osolená vajíčka na nedělním trhu v Sanya :)

V sobotu potom teda všichni odjeli do Chongqingu a já jsem zůstal až do pondělí na ostrově. V sobotu jsem celý den spal. A v neděli jsem šel na pláž. Bylo perfektní počasí, jasno bez mráčku a 35 stupňů. Oceán teplý jako kafe. Já jsem se na pláži potkal s jedním Kanaďanem z Vancouveru a tak jsme si povídali. Byl to pohodový den. Původně jsem chtěl surfovat, ale nebyly vůbec vlny :(. Tak jsem byl na pláži a spálil jsem se snad jako nikdy v životě :)

No a v pondělí večer jsem letěl ze Sanya do Pekingu. Let trval téměř 4 hodiny :). Jo Čína je veliká…

Tak taková byly moje týdenní prázdniny. Nebýt Pavlova zranění, tak to bylo všechno naprosto úžasné! Ale věřím, že až se Pavel uzdraví, tak na celých 10 dní budeme oba dva v budoucnu vzpomínat jen v tom dobrém :)

Tak jak koukám, tak jsem se zase pořádně rozepsal. Příště to už vážně budu psát daleko stručněji :) Tak se mějte hezky a v příštím článku shrnu moje zážitky z Pekingu.

再见!

Peking --> Guangzhou --> Hong Kong --> Macau --> Hainan --> Peking :) (část 1.)

2010-10-12T14:01:00.004+08:00

Ahoj Brno, ahoj Česko, ahoj všude tam, odkud tento blog čtete! J Právě sedím na letišti v městečku Sanya na největším čínském ostrově, na Hainanu. Venku je neuvěřitelné vedro (34°C), azurově modrá obloha a bezvětří. Přišel jsem dříve na letiště, protože venku už nemůžu vydržet J. Ze surfování cítím snad každý sval na mém těle a navíc jsem solidně spálený od sluníčka. Takže poloha vleže v klimatizované letištní hale je pro mě nyní opravdu to nejlepší. A pro čtenáře mého blogu také J.

Moje téměř dvou-týdenní prázdniny se nezadržitelně chýlí ke konci a dnes se za nimi ohlédnu. A o čem, že to budu dneska psát? O tom, jak jsem jel vlakem přes celou Čínu, jak viděl jsem Hong Kong tak, jak ho většina turistů asi neuvidí, jak vyhrál jsem v kasinu v Macau, jak jsem surfoval na Hainanu a nakonec , jak jsem bohužel strávil noc v čínské nemocnici s mým kamarádem Pavlem. To je jen malá část toho, o čem to dneska bude. Mimochodem, fotky z celého výletu jsou již ve fotogalerii (odkaz nalevo). Přeji vám příjemné čtení!

Pekingská kachna

Já, Laura (Kanada), Charlie (UK) a Landry (Středoafrická r.) na kachně :)

Ovšem ještě než se vydáme na cestu, tak se s vámi musím podělit o jednu věc. Noc před odjezdem jsem s mými kamarády konečně zašel ochutnat to, na co jsem se tak dlouho těšil. Pravou Pekingskou kachnu. S Laurou, Charlie a Landrym jsme zašli do restaurace kousek od University. Pár minut po objednání přijel k našemu stolu kuchař se stolečkem, na kterém začal nožem z kachny ořezávat docela malé kousíčky masa.

Mezitím jsme dostávali na stůl ostatní ingredience nutné ke správnému požití pekingské kachny. Až bylo i maso na stole mohli jsme přejít ke konzumaci samotné. Na talířek před sebe jsme položili placičku s těsta. Poté jsme vždy hůlkami nabrali jeden kousíček kachny a jeden kousek zeleniny, namočili jsme to v takové speciální omáčce a položili na placičku. Poté už jen zbývalo tuto jednohubku smotat a slupnout. Hmm J. A pak se hned vrhnout do přípravy dalšího sousta J Když o tom teď píšu, dal bych si to hned znovu…

Nákup lístků a cesta vlakem

Beijing West train station

Další den (30.9.2010) v 11hod ráno jsem se z Beijing West Train Station vydal vlakem směrem do Guangzhou. Shánění lístku by vydalo na článek samo o sobě, ale já to tady velmi zkrátím. Jelikož v Číně jsou od 1. do 8. Října prázdniny, tak všechny lístky na vlak byly naprosto beznadějně vyprodané (strávil jsem asi 3 hodiny ve frontě, abych se to dozvěděl). Letadlem se mně letět nechtělo, protože to bylo několikrát dražší.

Už jsem byl skoro smířený s tím, že tyto prázdniny zůstanu jen v Pekingu. Naštěstí mi jedna čínská kamarádka ukázala internetovou stránku, na které lidi prodávají lístky, které si koupili. Ještě pořád nemůžu věřit tomu, co jsem po několika desítkách telefonátů zjistil (a následně mě to potvrdili spolucestující ve vlaku). Více jak 50% vlakových lístků v Číně je skoupeno překupníky, kteří je pak za často velmi tučnou přirážku prodávají právě přes tuto stránku! Na internetu jsem objevil spousty lidí, co nabízeli lístek právě na ten vlak, kterým jsem chtěl jet. Měli na výběr ze všech různých druhů lístků (hard and soft seat, hard and soft sleeper). Opravdu jsem nevěřil vlastním očím. Domluvil jsem si teda sraz ve městě s jedním chlápkem. Od pohledu to byl jasný šmelinář. Jelikož to bylo už jen jeden den před odjezdem, tak jsem to ukecal jen na příplatek 50 Yuanů navíc nad normální cenu lístku (normálně to bývá tak 100 až 200 Yuanů). Tak takhle jsem sehnal můj lístek na výlet přes celou Čínu.

Hard sleeper - 6 lidí v jednom kupé a ideální způsob cestování po Číně

Po zkušenostech z výletu do Šanghaje jsem nic nenechal náhodě a koupil jsem si lístek na ležení (hard sleeper). Byla to moje nejdelší cesta v životě (2500km,21hod) ale utekla naprosto bez problému. Nedá se to s jízdou bez místenky vůbec srovnat. Během cesty jsem se spřátelil snad s celým vagónem, povídali jsme si a hráli různé hry. Bylo to super. Mimochodem jsem se také dozvěděl, že více jak polovina lidí si koupila lístek přes nějakého překupníka. V kupé bylo 6 postelí, já spal úplně na té nejvyšší (asi 3m nad zemí). Když jsem se procházel po vlaku, tak jsem se dostal i nakonec, kde byli vagóny na hard seats. Dveře mezi normálním vlakem a hard seats byly zamčené a ještě u nich hlídal policista. Jelikož byl zase první den prázdnin (jak při cestě do Šanghaje), tak jsem opět viděl, jak to bylo beznadějně nacpané a lidi stáli pomalu i na sobě…Proběhl mě mráz po zádech a děkoval jsem, že mám tentokráte hard sleeper.

Pavel, Pedro (Rio de Janeiro) a já na vlakovém nádraží v Guangzhou

V pátek o půl osmé ráno jsem přijel krásně vyspaný a odpočatý do Guangzhou. Prošel jsem se v okolí nádraží a koupil tři lístky na rychlovlak do Shenzenu (čínské město, sousedí s Hong Kongem) (zní to jednoduše, ale asi hodinu jsem se mačkal ve frontě mezi tisíci Číňany). Ano, koupil jsem tři lístky, protože okolo 11 přiletěl Pavel i s kamarádem Pedrem. Pedro je Brazilec z Rio de Janeiro J. Studuje v Chongqingu film a od mala ho zajímali hlavně Hong Kongské filmy J. Později se ukázalo , že toho o nich ví mnohem víc, než mí kamarádi z Hong KonguJ. Takže Pedro si teď vlastně jel splnit dětský sen-vidět Hong Kong!

Hong Kong

Do Shenzenu jsme přijeli asi za hodinku (průměrná rychlost vlaku cca 200km/h) a zjišťovali jsme, jak se dostat do Hong Kongu. Byli jsme překvapeni, že tam není žádný autobus nebo tak něco, ale že z nádraží se jde do Hong Kongu pěšky J. Na hranicích koukali na moje vízum jako vyjevení. Zřejmě ještě neviděli studenta s více-vstupným vízem. Policista si dokonce musel zavolat na pomoc nadřízeného J. Ale všechno proběhlo v pořádku a všichni jsme opustili Čínu. Hong Kongská celní kontrola je v podstatě jen formalita, protože drtivá většina všech států může do Hong Kongu při pobytu do 90dnů bez víza. No a byli jsme tam J Hned jsme si koupili Octopus card, což je vlastně městská karta s kterou se dá platit po Hong Kongu naprosto všude (např.: metro, autobusy, šaliny, 7/11, kina, divadla, různé kavárny a restaurace atd.). Sedli jsme do nejdelšího metra, jaké jsem kdy viděl, a jeli asi 40 minut do centra. Jeli jsme nad zemí a z okna jsme mohli vidět zelené kopce a spoustu přírody. To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomil, že Hong Kong není jen betonová džungle, jak jej známe z fotografií.

Yi, Pavel, já a Lap v centru Hong Kongu

V centru nás na zastávce čekali mí dva kamarádi, kteří minulý rok studovali na Masarykově Universitě v Brně. Yi a Lap. Oba dva byli naprosto úžasní. I když jsem jim dal vědět, že přijedu teprve před pár dny, tak si pro nás během následujících našli spoustu času, aby nám ukázali jejich město. Po přivítání jsme se vydali k Lapovi domů, do nejstaršího centra Hong Kongu, kde jsme bydleli. Když jsme přijeli na místo, tak jsme vyjeli výtahem do 40. patra a naskytl se nám z jeho bytu nádherný výhled na celý Hong Kong, který jsme si pak užívali každý den J.

Jelikož byl pátek 1.10.2010 to znamená 61 let od založení Čínské lidové republiky (důvod týdenních prázdnin), tak se v Hong Kongském zálivu konal obrovský ohňostroj. A my jsme byli pozvaní za kamarádkou Lapovi mámy do jednoho z nejluxusnějších apartmánů v Hong Kongu. Ještě předtím, než jsme tam dostali, tak jsme zašli do centra (přesněji do jednoho z center), kde jsme se jen tak potulovali a povídali si o spoustě zajímavých věcí. Například nám Lap a Yi říkali, jak se do roku 1997 v Hong Kongu slavili narozeniny Královny a jak se hned rok poté narozeniny neslavili a slavilo se právě založení Číny…

V obyváku u okna v luxusním apartmánu nad Hong Kongským zálivem

Pak jsme už dostali do již zmíněného apartmánu. Nacházel se v 52. patře obrovské budovy přímo na břehu Hong Kongského zálivu. Když jsme vešli dovnitř, tak slavnost byla už v plném proudu. Mohlo tam být tak 20 lidí a drtivá většina z nich hrála čínskou stolní hru Mahjong. Apartmán to byl opravdu luxusní. Lap říkal, že může stát tak 80miliónů korun(!). Hned po příchodu nám filipínská služka nabídla na pití cokoliv, co jsme si přáli. Poté nám Lap představil svoji mámu. Ale to nejlepší na celém apartmánu bylo to, co bylo vidět při pohledu z obrovského okna v obyváku! Celý Hong Kongský záliv byl pod námi jak na dlani! S Pavlem jsme nevěřili svým očím, teprve před pár hodinami jsme sem přijeli a už jsme snad na nejlepším místě v celém Hong Kongu. A to ještě ani nezačal ten, tak dlouho očekávaný ohňostroj!

Ohňostroj k 61. výročí založení Čínské lidové republiky nad Hong Kongským zálivem

Bylo to velké a dlouhé :)

Popravdě, do onoho večera jsem si myslel, že nejlepší ohňostroje (dobře, jedny z nejlepších) jsou v Brně na brněnské přehradě při Ignis Brunensis. Mýlil jsem se. Ohňostroj to byl opravdu obrovský a hlavně trval strašně dlouho! My jsme si všichni připili a se skleničkou šampaňského jsme koukali na tu nádheru J

Pohled na ostrov Hong Kong z druhého břehu zálivu

Jak to skončilo, tak jsme si chvilku povídali (úplně každý v Hong Kongu umí anglicky) a pak jsme se rozloučili a šli jsme se projít na pobřeží Hong Kongského zálivu. Na druhém břehu jsme viděli stovky mrakodrapů a snad ještě více světelných reklam. Procházeli jsme kolem sochy Bruce Lee a Jackie Chan :). Asi nejslavnějších Hong Kongských rodáků… Poté jsme si ještě vzali trajekt na druhou stranu zálivu, abychom si mohli vychutnat i druhý břeh. Pak jsme si už sedli na naše oblíbená místa v šalině (druhé patro vpředu) a projížděli jsme nočním Hong Kongem domů…

V sobotu jsme si pořádně přispali, pak jsme zašli do japonské restaurace na snídani a pak jsme měli s Lapem naplánovanou cestu po městě. Chodili jsme klasickými uličkami a umně jsme se vyhýbali davům turistů. Byli jsme i v muzeu Dr. Sun Yat-sen, čínského revolucionáře a politického lídra z počátku 20. Století. Dali jsme si brutální japonský čaj z 24 bylinek, který je údajně velmi zdravý, ale my jsme se po něm málem pozvraceli. Já sním a vypiju opravdu téměř všechno, ale toto bylo dost na hraně J. Pokud na to někdy někdo narazíte, tak si to určitě dejte- zkušenost k nezaplacení :). Má tu nejčernější barvu jakou si jen můžete představit…

No a večer jsme vyjeli tramvají na Victoria peak, což je nejvyšší hora na ostrově Hong Kong (ale ne v celém státě Hong Kong) a kochali jsme se těmi pohledy na Hong Kong, které jsou známé z každé pohlednice. Ano tady už byli davy lidí :)…

Je libo žloutek? :) Pořádně osolený a vyhřátý od sluníčka :)

Další den jsme podnikli s Yi výlet na jiný ostrov v Hong Kongu. A jsem za to opravdu velmi rád! Tady jsme opravdu zjistili, že Hong Kong nejsou jen mrakodrapy a spousta lidí. Právě, že naopak. Je tady také spousta zeleně! Na tomto ostrůvku jsme jeli autobusem do rybářské vesničky, která se jmenovala Tai O. Celou dobu jsme z okýnka mohli vidět palmy, džungli, kopce a i docela pěkné pláže. Jakmile jsme dojeli do Tai O, tak jsme ucítili vůni ryb. Ano, Hong Kong byl dříve rybářská osada a tady v této vesničce to přežívá dodnes. Zašli jsme do šaolinské školy, dali jsme si oběd a vydali jsme se autobusem k jednomu z největších sedících budhů na světě.

Budha je velmi známá turistická atrakce v Hong Kongu. Jezdí k němu i lanovka od zastávky metra. Budha měří na výšku 34 metrů a je viditelný z dalekého okolí. Prý je za jasného dne vidět i z Macau. Aby se k němu člověk dostal, tak je potřeba vyšlapat 268 schodů. Pak se nenaskytne nádherný výlet do okolí na všechny strany!

Večer jsme se vrátili do Hong Kongu a potkali jsme se všichni ještě s Pagem, což je další kamarád, který studoval v Brně. Poté jsme všichni společně zašli do thajské restaurace. Fantasie! :) Lap nám poté ukázal kampus jeho university (Hong Kong Baptist Univeristy) a moc se nám líbil. Koleje mě tam připomínali trošku ty, co jsem měl na Taiwanu… Poté už následovalo loučení. Moc jsme poděkovali Yi a Lapovi, jak nám celý pobyt v Hong Kongu úžasně naplánovali…A rozloučili jsme se s tím, že se v Hong Kongu ještě během tohoto semestru možná uvidíme J

Ano, protože v lednu plánuji výlet do JV Asie a Hong Kong je ideální přestupní místo. Navíc, budu na konci ledna potřebovat i nové vízum do Číny a Hong Kong je na to jak dělaný.

Na závěr chci říct, že Hong Kong se mi opravdu moc líbil. Hned teď ho vedle Taipei a Bangkoku pasuji na nejlepší město v JV Asii. Je to město, kde je neuvěřitelný mix kultur, národností a kuchyní. Není problémem na jedné ulici vidět restaurace z více jak 10 zemí světa. Každý, opravdu úplně každý, mluví anglicky. Město si drží svoji čínskou kulturu, ale vůbec se nebojí být otevřeno celému světu. Jediné negativum, které mně napadá je, že je tu draho. I když to oproti Evropě nic strašného, tak tady v JV Asii se Hong Kong dost vymyká…

Takže, ti z vás s cestovatelskou náturou, rozhodně si dopište Hong Kong na seznam míst, kam se někdy určitě podívat J

To je pro dnešek vše a zítra nebo pozítří dopíšu článek o noci strávené v Macau a o pěti dnech na Hainanu. Máte se určitě na co těšit :)

Šanghaj a EXPO 2010

2010-10-02T00:55:00.004+08:00

Právě ležím v posteli, poslouchám Led Zeppelin, a užívám.. Jsem ve vlaku z Pekingu do Guangzhou (čínské město, kousek od Hong Kongu). Mám za sebou 250km a před sebou ještě nějakých zhruba 2250kmJ Naprostá pohodička. Na místo dorazím asi za nějakých 18hodin. Z toho plyne jediné. Toto je ideální čas na to, abych se ohlédl za tím, co jsem podnikal minulý týden v Shanghai. Tak hurá do toho J.

Minulý týden se v Číně slavil Moon Festival a díky tomu jsme měli ve škole od středy do pátku volno. Až později jsem se dozvěděl, že pokud v Číně nějaký svátek vyjde na pracovní dny, tak se ty dny nahrazují o nejbližším víkendu (víkend se stává pracovním). A to platí nejenom ve školách, ale naprosto všude. Takže středeční výuka byla přesunuta na sobotu a páteční na neděli. Pouze čtvrtek bylo regulérní volno. Takže to jsem bohužel zmeškal, protože už jsem měl lístek do Šanghaje koupený. Ale všechno jsem ve škole bez problému vyřešil.

Cesta do Šanghaje

V úterý (20.9.2010) jsem zažil asi největší mačkanice v mém životě. Začalo to již při cestě z Univerzity na vlakové nádraží. Metro bylo neuvěřitelně narvané, všude se stály fronty a na těch stanicích, kde to bylo nejhorší, byli zaměstnáni lidé, kteří mačkali cestující dovnitř. Kdo to nezažil, tak si to nedokáže představit. Moje jediná výhoda byla, že jsem vysoký a tak jsem měl alespoň nějaký, i když pořád hodně omezený, přístup k vzduchu. Doteď lituju těch, kterým jsem lokty vrážel do hlav.

Kdybych věděl, že to, co jsem zažil při cestě na vlakové nádraží, bylo jen slabým odvarem toho, co se bude dít ve vlaku, tak bych se šel před nástupem ještě vyčurat J. Už na nádraží to vypadalo, jako by se stěhovala celá Čína. Tisíce lidí, desetitisíce zavazadel, fronty, žduchání, neskutečné mačkanice a spousta zmatků. Mezi tím vším já, s jízdenkou bez rezervace místa. Ještě tou dobou jsem si velmi naivně myslel, že si ve vlaku najdu nějaké místečko v rožku na zemi a cestu přežiji docela v pohodě.

Cesta ve vlaku z Pekingu do Šanghaje - nezapomenutelné :)

Při nástupu do vlaku jsem velmi rychle zjistil, že to tak nebude. Ve frontě mě jeden hodný člověk sdělil, že ty lístky na stání bez rezervace (co jsem měl i já)se prodávají bez jakéhokoliv omezení. Už tehdy jsem se trošku polil ledovým potem. Navíc v celém vlaku byly pouze 2 vagony, kam jsme mohli vstoupit. Naštěstí se mě podařilo dostat dovnitř docela brzy tak jsem si zabral strategické místo uprostřed vlaku (to jsem ale ještě netušil, že jsem se tímto rozhodnutím na 13 hodin odřízl od toalet). A tak jsem tam stál a pozoroval, jak jsou další a další lidé vmačkáváni do našeho vagónu. Pokaždé, když jsem si už myslel, že dovnitř není možné nikoho dostat, tak se dovnitř narvalo dalších třeba deset lidí. A to se stalo několikrát! Nakonec jsme tam vedle sebe stáli všichni jako sardinky v obrovské konzervě. Nejen, že nebylo vůbec možné si kamkoliv sednout, ale obrovské obtíže činilo v podstatě udělat jakýkoliv pohyb. Třeba když jsem se rozhodl, že se napiju (ano, vím, teď už bych to neudělal J), tak jsem vrazil tak do 15 lidí. A to jsem se nehnul z místa. Vlak se rozjíždí 22:15, přesně podle jízdního řádu, a já tuším, že mě čeká asi nejhorší noc v životě…

No comment :)

Ano, teď už můžu s čistým svědomím říct, že to byla nejhorší noc v mém životě J. Opravdu stála za to. Po třech hodinách stání jsem to už vůbec nedával. Byl jsem totálně unavený a vyčerpaný. Celou dobu jsem přemýšlel, co udělat abych tu cestu přežil alespoň v nějakém zdraví. Tak jsem se rozhodl, že když už jsem jediný cizinec v celém vlaku, tak si nebudu brát servítky. Podařilo se mi podřepnout a začal jsem si dělat pod jednou sedačkou prostor. Ostatní na mě nevěřícně koukali a opravdu mně nevěřili, že se do toho asi 30cm prostoru, navíc ze všech stran zarovnaného věcmi vecpu. Ha ha, vecpal jsem se. Ležel jsem pod nohama lidí, kteří seděli na sedačkách (samozřejmě všichni vyzutí), půlka těla mě trčela do uličky a ostatní lidé si postupně posedali okolo mých nohou. Ale ležel jsem!!! Ano! Možná jako jediný v tomto vagónu…Tak jsem v této pozici přežil noc. Ráno jsem se vzbudil a čekali mě 2 problémy. První byl dostat se z mé nory ven. To jsem asi po 10minutách mrskání sebou zvládl. Zadruhé, chtělo se mi čurat. Já pako, neměl jsem pít, říkal jsem si. Ostatní totiž vůbec nepili, aby nemuseli na záchod. I když záchod mohl být tak 15m ode mě, tak cesta k němu byla tak na 20minut a já jsem vůbec neměl energii ji absolvovat. Tak jsem to držel, až do Šanghaje…

Tak taková byla moje první jízda vlakem v Číně. Zažil jsem ji se vším všudy. Později jsem se dozvěděl, že jsem jel v ten nejhorší den (začátek prázdnin) mezi dvěma nejfrekventovanějšími městy (Peking a Šanghaj) a navíc s nejhorším možným lístkem (na stání). Horší to prý v Číně už vážně být nemůže. Tomu bych i věřil :)

Ale říká se, co tě nezabije, to tě posílí. Beru tu jako nezapomenutelnou zkušenost a jsem rád (s týdenním odstupem), že jsem na vlastní kůži zažil, jak milióny Číňanů cestují.

Šanghaj

Ale teď už pojďme na Šanghaj. Po příjezdu mám na nádraží sraz s Pavlem (z Chongqingu) a s Ting. Ting je moje kamarádka ze Šanghaje, která minulý rok studovala jako Exchange student na Masarykově Universitě. Po přivítání jsme se vydali na oběd. Já jsem řekl, že jsem 13hodin nejedl a Ting v restauraci objednala neuvěřitelné množství jídla. Všechno prý šanghajské speciality. Bylo to vynikající, šanghajská kuchyně je trošku více nasládlá než kdekoliv jinde v Číně.

Náměstí ve finančním centrum s magnetem, který má přitahovat
do Šanghaje investice z celého světa...

Poté jsme řešili menší problém s ubytováním, takže jsme první noc zůstali v trošku dražším hotelu a poté jsme se přestěhovali do pěkného hostýlku. Tam jsme si první noc mysleli, že nás omylem dali na dívčí pokoj. Na pokoji jsem byl totiž já s Pavlem a pak dalších šest číňanek :). Ale nyní ještě zpátky ke dni prvnímu. Poté, co jsme si dali věci na hotel, a nadopoval jsem se dostatečným množstvím kávy, jsme se vydali do centra. Pavel přiletěl již o den dřív a už věděl, co nás tam čeká. Když jsme vylezli z metra na People’s square tak jsem už také nevěřil vlastním očím. Všude byli samé mrakodrapy a celé to náměstí působilo strašně obrovsky. Poté jsme se hned vydali na Nanjing East Rd., což je hlavní šanghajská nákupní třída. Všude byli milióny lidí (jako všude v Číně, že :)), spousta značkových i neznačkových obchodů. Například vedle obchodu Lacoste byl hned vedle obchod Crocodile se stejným zbožím ale s nesrovnatelně menšími cenami :)

Večerní panorama Šanghaje. Budova s modrým obrysem ve tvaru otvíráku je 3. nejvyšší budovou světa

Poté jsme se dostali na nábřeží, kterému se tady říká Bund. A tady jsme opravdu jen čučeli s otevřenou pusou. Na druhém břehu řeky se před námi, jak na dlani, rozprostíralo Šanghajské finanční centrum. To je spousta mrakodrapů, včetně 3. a 5. nejvyšší budovy světa. Celé to bylo nádherně osvětlené a my jsme se rozhodli, že si nakoupíme pivka a strávíme první večer na tomto břehu. Na jedné budově byla asi největší reklama, jakou jsem kdy viděl :). Břeh, na kterém jsme celý večer chodili, vypadal úplně jinak než finanční centrum na straně druhé. Na břehu byly budovy evropského stylu, údajně hlavně Francie 30. let.

Panorama z nábřeží Šanghaje. Nalevo jsou vidět budovy Evropského stylu a napravo finanční centrum

Poté jsme se ztratili v bočních uličkách a skvěle jsme se tam najedli (viz. obrázek u předchozího příspěvku). Poté jsme se zcela náhodou vymotali u jedné z hlavních turistických atrakcí v Šanghaji. U starého města. To jsou sice už zrekonstruované, ale pořád krásné budovy postavené ve klasickém čínském stylu. Bylo tu spousta čínských turistů. Pár slečen se dokonce osmělilo na tolik, že nás požádali o společnou fotku :).

Pohled z 56. patra budovy (té hned vedle otvíráku)

Další den jsme se vydali do čtvrti, kde se nachází hlavní finanční centrum nejenom celé Číny, ale už i celé Asie. Procházeli jsme pod desítkami mrakodrapů, až jsme dorazili k tomu největšímu. Podle jeho vzhledu jsme ho pracovně nazvali otvírák. U otvíráku je socha obrovského magnetu, který má za úkol do Šanghaje přitahovat investice. Zjistili jsme, že vstupné na vyhlídku je dost předražené a tak jsme řešili jak se dostat nahoru aniž bychom museli platit. V LP (Lonely planet) jsem se dočetl, že se sem tam nějakým cizincům podaří dostat se do vedlejší budovy (co vypadá jako Empire state building) když předstírají, že jdou do hotelu. Tak jsme to taky zkusili. Chvíli jsme se tvářili, že jdeme do restaurace a chvíli, že jdeme zpátky do hotelu. Dostali jsme se do 56. patra, z kterého byl úžasný výhled na celou Šanghaj. Když jsme se rozhlédli na všechny strany, a vyčurali jsme se na místě s nejlepším výhledem (viz. foto), tak jsme se dostali do salonku Grand Hyaat hotelu. To že to bylo všude strašně luxusní a nablýskané asi psát nemusím, ale to, že když jsme se podívali nahoru, tak jsme viděli až na střechu (cca. 90patro), tak to psát budu. Vypadalo to opravdu brutálně. Podařilo se nám nasednout do výtahu do toho posledního patra a tak jsme se na celý Grand Hyaat hotel podívali i ze shora. To se mě i Pavlovi nejprve zatočila hlava a pak jsme koukali dolů na miniaturní salónek, kde jsme před chvilkou stáli. Musím říct, že jsme si to tady užili asi mnohem víc (a zadarmo) než kdybychom šli na tu předraženou vyhlídku na otvíráku.

Se Zuzkou a s Ting při louskání slunečnicových semínek :)

Poté jsme metrem přejeli na druhou stranu Šanghaje, kde bylo další obrovské centrum. Prošli jsme kolem náměstíčka, které se jmenuje Shanghai Times Square :) až jsme se dostali k budově, kde byla v roce 1921 založena Komunistická strana Číny. Byla to taková malá budova, řekl bych i v trošku anglickém stylu. Spousta Číňanů se u ní hrdě fotilo :/. Okolní oblasti byli plné obchůdků a kaváren, kde seděli ti bohatší obyvatelé Šanghaje a pár cizinců. Jinak cizinci v Šanghaji nejsou vůbec vidět. Ve městě bylo spousta turistů, ale řekl bych, že z 99,9% to byli jen Číňané. To mě docela překvapilo, myslel jsem si, že v Šanghaji bude vidět spousta Evropanů a Američanů. Poté jsme se vydali k Yunan gardens a večer jsme měli opět sraz s Ting a také se Zuzkou. Ano s tou Zuzkou, která u mě byla pár dní v Pekingu. Nyní byla se svým zájezdem v Šanghaji a tak jsme toho opět využili k setkání :).

EXPO2010

Pavilon Angoly na EXPU 2010

V pátek nás to čekalo. Šli jsme na světovou výstavu, která se letos od května do října koná v Šanghaji. Jakmile jsme si koupili celodenní lístek za 270Kč a dostali jsme se do areálu, tak jsme začali :) Prvně jsme si prohlédli mapku a zjistili jsme, že areál to je obrovský (čínský smysl slova :)). Naplánovali jsme si trasu a pustili jsme se do toho. Asi nemá cenu to tady celé popisovat, ale řeknu pár zajímavých poznatků. Na státy západní Evropy, Severní Ameriky a Japonsko nemá vůbec cenu chodit. Na pavilony se stojí tak 6hod fronty.

To červené vzadu je čínský pavilon-největší ze všech

My jsme stejně tyto státy nechtěli vidět. Nás spíše zajímali, malé státy, do kterých se člověk těžko někdy dostane, a v podstatě, o nich nic moc nevíme. Jak jsme tak procházeli pavilonem, tak jsme šli jen do pavilonu té země, kde nebyla žádná fronta. A většinou to byli ty země, které splňovali naše požadavky. Takže super! Ty chudší země, které nemají peníze na to, aby si financovali vlastní pavilon, jsou sdruženy do společného pavilonu, kde každá země má svůj stánek. Takhle se nám obzvlášť líbilo v pavilonu zemí tichého oceánu :).

S Pavlem před Českým pavilonem

Český pavilon se mi líbil. Jak z venku tak zevnitř. I když zvenku je český pavilon takový, že žádný cizinec nemá šanci poznat, že se jedná o ČR. Já osobně musím říct, že na EXPU se mně líbí, když se člověk jen podívá na nějaký pavilon, a může zhruba říct, která země je. Ale i přes tuto malou výtku jsem byl spokojený s prezentací naší země. Velký zájem byl o sochu z Karlova mostu, na kterou si každý Číňan šáhl :) Dále se tam látalo v letadle nad českou krajinou, koukalo na české vynálezy, obdivovala se kapka ze zlata a na závěr jsme se podívali na Krtečka a další české kreslené pohádky :). Český pavilon jsme nemohli zakončit jinak než pravým českým pivkem :) Přece jen už jsme tady měsíc a i když se čínské pivko dá pit, tak české pivo je české pivo :)

U jednotlivých zemí se zastavovat nebudu. Jen chci zmínit pavilon Severní Koreji. Tam mimochodem nebylo skoro nic. Jenom tam na obrazovkách běželo šílené propagandistické video, které vypadalo hodně zastarale (ale bohužel nebylo). Když jsme už opouštěli pavilon, tak jsme si všimli věty, kterou se KNDR prezentuje. Nevěřili jsme vlastním očím. Ta věta zněla: NORTH KOREA – PARADISE FOR PEOPLE.

Pak už se den pomalu chílil ke konci a my jsme po deseti hodinách chození sedli na metro domů. A pokud bych měl říct pár zemí, které mě na EXPU zaujali nejvíc tak řeknu následující: Francouzská Polynésie, Papua Nová Guniea, Kuba, Sri Lanka (tam bylo taky dobré pivko :) a Nepál.

Ufff, jak tak koukám, tak jsem se tady ve vlaku docela rozepsal, co? :)

Nástup do nejrychlejšího vlaku na světě :P

No nebojte, už budu pomalu končit. V sobotu ráno jsme si pořádně přispali a pak jsme se vydali na Šanghajské letiště. Jenom z jediného důvodu. Chtěli jsme se svést nejrychlejším vlakem na světě! Ano z Šanghajského letiště Pudong jezdí do centra města rychlovlak na magnetickém polštáři. Ano vůbec se nedotýká země. Trasa co nám metrem trvala 50minut, jsme nazpátek zvládli za 7 minut (!!!) V zatáčkách se vlak neuvěřitelně nakláněl a maximální rychlost, jakou jsme dosáhli byla 431km/h :) Bylo to úplně brutální- celé se to tak trošku klepalo :) No a když jsme zpomalovali a koukali jsme se z okýnka tak nám při rychlosti 250km/h připadalo, že skoro stojíme… :)

S Ting a s Pavlem ve vynikající Sushi restauraci

Večer jsme zašli s Ting na čaj a potom jsme si dali ještě se Zuzkou u nás na hotelu vínko. V neděli pršelo, tak už se toho nedalo moc podnikat, ale nám to i vyhovovalo. Byli jsme unavení a nemocní. Nějak nás Šanghaj zmohla :) Pavel odletěl v neděli v odpoledne, já jsem pak ještě zašel s Ting na večeři a v 10hod večer jsem nasedl do vlaku směr Peking. Ale tentokrát to nebylo tak hrozné. Měl jsem místenku (na tvrdé sedadlo), ale při nástupu do vlaku jsem požádal, zda bych nemohl dostat postel, pokud někdo nedorazí. A skutečně asi po hodině jízdy jsem za menší příplatek dostal postel. No a cestování vlakem v lůžkovém voze v Číně je úplně jiná liga než jízda bez místenky na stojáka. No co jiná liga, to je úplně jiný sport! :)

Tak taková byla naše Šanghaj. Moc se mně tam líbilo a můžu jenom doporučit, pokud pojedete kolem! Na závěr chci říct, že se zcela ztotožňuji s tvrzením, že Šanghaj je nejzápadnější město východu a zároveň nejvýchodnější město západu…

No a co budu podnikat následující dny? Nyní, jak už víte, jsem ve vlaku do Guangzhou. Poté půjdu na pár dní do Hong Kongu a do Macau. A v úterý večer přelétám na Hainan, což je největší čínský ostrov (moře, pláže :). No a potom bych se měl něják nejpozději 11. Října dostat zpátky do Pekingu, ale zatím vůbec netuším jak (i když je to z Hainanu nějakých 3000km :)

Plánování, balení, shánění lístků...jedu do Hong Kongu!!! :)

2010-09-30T02:16:00.000+08:00

Ahoj! Dnes nepíšu článek, protože nemám bohužel dost času. Chci vám jenom říci, že výlet do Šanghaje proběhl velmi zdařile a že už jsem teď v podstatě zbalený na další akci. Tentokráte podstatně na větší :) Zítra v 11hodin nasedám na vlak do Hong Kongu :) Ve vlaku strávím nějakých 22hodin, takže budu mít víc než dost času na napsání vyčerpávajícího článku o mém výletě do Šanghaje.

Takže to vlastně berte pozitivně, že článek ještě není, protože nyní na něj ve vlaku budu mít dostatek času a tak bude mít určitě větší kvalitu :))) Blog bych tedy rád aktualizoval během pátku.

Stihl jsem ale již nahrát fotky do fotogalerie na Picase, takže se zatím můžete podívat, jak Šanghaj a EXPO2010 vypadají.

A ještě jedna věc z jiného soudku. Podívejte se do seznamu blogů na levé straně těchto stránek a zjistíte, že tam přibil jeden nový. Je to Blog mojí spolužačky a kamarádky Zuzky, která pravě studuje na Univerzitě v Srbsku, v Bělehradě. Zuzka je tam přes stejný stipendijní program jako já v Číně. Pokud vás tedy zajímají zážitky z úplně jiného světa, tak neváhejte a pusťte se do čteni :)

Mala ochutnávka: V Šanghaji jsme se s Pavlem vsadili, že si navzájem nakoupíme nějaké věci na jídlo, které potom ten druhý musí sníst.
No a takhle to dopadlo :) Toto jsme si navzájem vybrali... :)))

Jedu do Shanghaje!!! Vlakem, bez místenky, na stojáka, 13hodin… Juchůů :)

2010-09-20T14:57:00.000+08:00

Tento týden jsou v Číně od středy do pátku prázdniny. Je zde Mid-Autumn Festival, možná známější jako Moon Festival. Během těchto tří dnů nemusím do školy a tak jsem se domluvil s Pavlem z Chongqingu a máme sraz v Shanghai. Mimo jiné samozřejmě také plánujeme navštívit EXPO 2010.

Můj pokoj, tentokráte už i s nábytkem ;)

A jak že do Shanghai pojedu? No ani se neptejte :) Letecké spojení mě přišlo docela drahé a tak jsem se rozhodl pro vlak. Jelikož železniční spojení mezi Pekingem a Shanghai je vytížené i v měsících kdy se EXPO nekoná, tak v době konání světové výstavy jsou vlak téměř beznadějně vyprodané. V Číně rezervace na vlaky funguje tak, že se lístek dá koupit vždy maximálně jen 10 dní před odjezdem vlaku. A na těch nejžádanějších linkách ty nejlepší místa většinou bývají vyprodané během prvních pár hodin.

A jaké jsou vlastně druhy míst v Čínských vlacích? Když to vezmu postupně tak se dá koupit lístek na stání, lístek na tvrdé sezení, lístek na měkké sezení, lístek na tvrdé spaní, lístek na měkké spaní a někdy i na DeLuxe spaní. Ceny jednotlivých lístků se dost výrazně liší. Například lístek na stání z Pekingu do Shanghai stojí zhruba 500kc a lístek na DeLuxe spaní stojí asi 3000Kc. Daleko nejoblíbenější lístky jsou ty na tvrdé spaní (to jsou ty vyprodané jako první).

Vzdálenost mezi Pekingem a Shanghai je 1500Km a cesta vlakem trvá přibližně 13hodin. Jelikož jsem lístek kupoval nějakých 6 dní před odjezdem, tak jsem si mohl vybrat ze dvou druhů lístků. Na stojáka nebo DeLuxe spaní… Těžké rozhodování, ale jelikož je to můj první výlet vlakem tady v Číně, tak jsem si řekl, že chci poznat cestování vlakem se vším všudy a koupil jsem si lístek na stojáka :) Později jsem se dozvěděl, že lístky na stání se prodávají bez jakéhokoliv omezení a tak vlaky bývají opravdu pořádně narvané (!). No jsem zvědavý, jestli nebudu někdy uprostřed noci bědovat nad tím, že jsem si nekoupil Deluxe spaní :) Asi budu, ale už se na tu cestu těším :)

Další zádrhel při cestování vlakem po Číně je, že na drtivou většinu tratí se nedají koupit zpáteční jízdenky. Rezervační systém jednotlivých měst totiž nejsou navzájem propojené a tak se dá koupit jenom jednosměrný lístek. Což si jistě dokážete představit, jaké komplikace to představuje. Naštěstí trasa Peking-Shanghai je jedna z mála, kde už se zpáteční jízdenka koupit dá. Takže nazpět pojedu na tvrdé sedačce…

Moje čínské kolo :))) Zatím drží :)

Jinak v Pekingu nyní už asi tři dny více méně pořád prší a docela dost se ochladilo. O teplotách přes 30 stupňů na začátku září se nám nyní může jenom zdát. Teď je tady 18 stupňů. No, a jelikož prší, tak jsem toho tento víkend nic velkého nepodnikal :(. Za zmínku stojí jen pár věcí…

V pátek jsme byli s asi deseti studenty na večeři. Nakonec jsme nešli na Pekingskou kachnu, ale rozhodli jsme se pro HotPot. To je takový ten hrnec s vařící vodou uprostřed stolu, kam si každý podle své chuti dává vařit všemožné zeleniny a masa. Bylo to docela veselé, protože jsme nikdo neuměli čínsky a tak jsme si z čínského menu objednávali tak, že jsme jen zabodli prst a čekali jsme, co se z toho vyklube :). Nakonec si každý našel to, co mu chutnalo nejvíc, a všichni jsme se úspěšně přejedli. I s pitím jsme platili každý zhruba 70Kc(!). A to jsme tam ládovali více jak 2 hodiny :). Potom jsme zašli do klubu D-22, kde se konala soutěž místních rockových kapel…

V neděli, když se na chvilku umoudřilo počasí, jsem zašel s Charlie a s jejím profesorem na tenis. Bylo to super a domluvili jsme se, že budeme chodit každý týden.

V sobotu jsem zašel popovídat s Jindrou, kamarádem z Brna, který strávil měsíc na Taiwanu a poté zhruba měsíc cestoval po Číně (Hongkong, Guangzhou, Shanghai, Peking). Bylo to super a úplně nejvíc se mně líbilo Jindrovo nadšení ohledně Taiwanu. Při tom jak popisoval, jak se mu tam líbilo a jak skvělí tam jsou lidé, jsem si vzpomněl na sebe, jak jsem o tom před rokem také pořád básnil :) Vlastně ještě basním :) Poté jsme každý dostali ještě jeden čínský grígl na cestu…

S Jindrou v Pekingu na pivku

Pablovo současné kolo při cestě kolem světa

Už se pomalu blížím ke konci, ale nemůžu vám nenapsat o jednom Člověku, kterého jsem potkal přes CouchSurfing. Jmenuje se Pablo Garcia a je z Argentiny. V Pekingu byl na pár dní a byl ubytovaný u mého kamaráda. A proč vám o něm píši? Je na cestě kolem světa a cestuje už devět let. A co je nejlepší, takže cestuje na kole! Má už najeto 85 000km. Celý večer jsme si povídali a on nám popisoval svůj život na kole. Všichni jsme seděli s otevřenou pusou a hltali jsme všechny jeho historky! Až že ty stály za to! Pokud se o něm chcete dozvědět něco víc, tak se podívejte na jeho internetové stránky: The World by bike. Je tam všechno důležité včetně mapky toho, kde už všude byl a co ještě plánuje-rozhodně se na to podívejte! Můžu říct jediné: Respect!

Charlie a její defekt :)

Na závěr chci napsat ještě něco o pověstné kvalitě čínských výrobků :) Například moje kolo je myslím jediné ze všech kol mezinárodních studentů, které nemělo žádný problém. Pravdou ovšem je, že jsem si asi půl hodiny v obchodě sám dotahoval všechny šroubky, abych se ujistil, že to bude pořádku. Ale to nemění nic na tom, že většina kol mých kamarádů mělo už nějaký problém (a to si většinou kupovali kola zcela nové). Například když Laura jela na svém kole s jejím kanadským kamarádem, tak se jí za jízdy zlomilo zadní kolo na dvě půlky :P. Charlie se zase při jízdě na kole uvolnili řídítka tak, že ji zůstali v ruce(!!!). Jen si to zkuste představit :) No a dalšímu klukovi zase za jízdy upadlo sedátko :))).

Podobné je to i v našem novém domku. Na první pohled to vypadá perfektně tak při používání jsme již přišli na pár závad. Například jedna zásuvka v kuchyňce se nesmí používat, protože když se do ní něco strčí, tak vyhodí pojistky v celém baráku. Když se pere, tak z pračky vytéká voda. Dále v koupelně netěsní pár trubek, takže tam máme docela mokro :) A velmi zajímavé zjištění bylo, když jsme objevili, že nám v celém domě zapomněli našroubovat kliky do dveří (byly tam jen vložené). Takže po týdnu používaní se nám během jednoho odpoledne rozpadly všechny kliky ve všech dveřích po celém domě :)

A to je pro dnešek vše. Ještě upřesním, že do Shanghai odjíždím zítra v 10 hodin večer a do Pekingu se vrátím v pondělí (27.9) v 11hodin dopoledne.

Tak se mějte a ahoooooj!